Chotěbuz

Chotěbuz/ Chóśebuz/ Cottbus, hlavní město Dolní Lužice a největší město současné Horní i Dolní Lužice, leží na jižním okraji Blat, severně od Dolnolužického hraničního valu, na říčních náplavách Sprévy. Rozkládá se v průměrné nadmořské výšce 70 m. n. m. na ploše 164,28 km2. Chotěbuz je vzdálena zhruba 100 km od Berlína a 90 km od Drážďan. Po Postupimi je druhým největším městem spolkové země Braniborsko. Působí velmi živě, už jen díky rozmanitým vlivům a kulturám, které se tu na každém kroku protínají. Partnerskými městy Chotěbuzi je např. Grosseto v Itálii, Zielona Góra v Polsku, Targowište v Bulharsku či slovenské Košice.

Chotěbuz se skládá ze starého města na západním břehu Sprévy, které bylo založeno v blízkosti někdejšího slovanského hradiště, a města nového. Postupně k ní bylo přičleněno 22 lužickosrbských vesnic. Největšího počtu obyvatel Chotěbuz dosáhla za časů NDR. Roku 1976 přesáhl počet obyvatel 100 tisíc, v roce 1989 počet dosáhnul 130 000 obyvatel. Po politických změnách na počátku 90. let začali lidé zejména kvůli nedostatku pracovních příležitostí odcházet do západních oblastí Německa. Klesá také porodnost, která je nižší než úmrtnost. Na konci ledna 2009 počet obyvatel klesl dokonce pod 100 000 a nyní se pohybuje okolo této hranice. Některá sídliště na okraji města, která se téměř vylidnila, jsou bourána a odstraňována.

Ještě na sklonku 19. století byly vsi chotěbuzského okresu téměř zcela lužickosrbské. V té době tvořili Lužičtí Srbové významnou složku obyvatelstva samotné Chotěbuze, podíl byl výraznější, než v městech Horní Lužice. Do konce druhé světové války byli v chotěbuzském okresu Lužičtí Srbové většinou. Počet obyvatel Chotěbuze, kteří dnes ovládají lužickou srbštinu, je odhadován na 1 až 2 tisíce. Chotěbuz dnes oceňuje přítomnost lužickosrbského obyvatelstva a kultury, pokládá jej za obohacení. Hlásí k dvojjazyčnosti (60% názvů ulic je uvedeno německy i lužickosrbsky) a podporuje lužickosrbský národní život, instituce a kulturu. Město je politickým a kulturním střediskem Lužických Srbů v Dolní Lužici.

Stare wiki, hlavní náměstí v Chotěbuzi

Dějiny města

V oblasti dnešního starého města je první osídlení doloženo už před 2 tisíci lety. V okolí bývalé vsi Wusoka/ Weißagk bylo doloženo osídlení již z dob lidu kultury lužických popelnicových polí.

Ve 3. a 4. století se tu usadili germánští osadníci. Od 6. století přicházely z jihovýchodu slovanské kmeny, v 8. století přišli Lusitzi, Lužičané, slovanský kmen, po kterém nese Lužice název. Nejstarší listina, ve které je zmíněna Chotěbuz, Heinricus castellanus de Cotibuz (Jindřich, kastelán chotěbuzský), pochází z 30. listopadu 1156. Jméno města má nepochybně slovanský původ, ale již přes dvě století se odborníci přou, jaký je jeho původ. Podle jedné verze jméno města pochází od slovního spojení chodit bosý, které se mělo vázat k místnímu klášteru františkánů (označovaných někdy také jako bosáci). Jméno města se však objevilo ještě dávno předtím, než byl klášter založen. Název byl tedy odvozován od slov kotciwuz, kotwica, chojtše budki, tj. pěkné domky. Ve 20. století se prosadil názor, že jméno města pochází od slovanského knížete Chotěbuda. Ačkoli Poláci znají jméno Chotibąd, není doloženo, že by kníže podobného jména v Lužici žil.

Jiné vysvětlení nabízí Werner Měškank ze Srbského muzea v Chotěbuzi: Dolní Lužice byla ve středověku velice vlhká, bahnitá a zarostlá lesem, kterým vedlo jen málo stezek. Obchodníci, vojáci, všichni cestovatelé potřebovali spolehlivé údaje o správné a bezpečné cestě, potřebovali se také dozvědět, jestli a kde vede přes řeku most nebo brod, aby se mohli dostat na druhý břeh. V sousedství chotěbuzského lužickosrbského hradiště, nejstarší části města, teče řeka Spréva. V těch místech mohli lidé řeku přebrodit nejsnáz. Pocestní se ptali místních lidí, kde je možno překonat řeku. Ti jim ukázali směr, kudy se mají vydat: ko pśebuz. Na základě tohoto slovního spojení vznikl název města. Změna souhlásky p -> t se vyskytuje i v jiných lužickosrbských slovech. Podobně vznikla jména Prjawoz na Blatech nebo Přibuz na Nise (Przewóz dnes v Polsku).

V období mezi lety 900 a 965, kdy německý markrabě Gero útočil na Lužici, bylo již ve výhodné poloze u přechodu přes Sprévu vybudováno hradiště. Není ale známo, jestli se již v té době nazývalo Chotěbuz. Při výzkumu hradiště byla nalezena slovanská keramika z 8. a 9. století. Stavební práce probíhaly především na přelomu 10. a 11. století a ve 12. století. Několikeré vrstvy popela svědčí o tom, že hradiště bylo několikrát zničeno. Bylo zřejmě svědkem tvrdých střetů mezi Slovany a Germány. Při archeologickém výzkumu, který proběhl roku 1996 při stavebních pracích, bylo rozpoznáno šest stavebních fází. Až poslední přitom jednoznačně ukazuje na germánské stavebníky.

Chotěbuzské hradiště bylo jedno z největších v Dolní Lužici. Skutečnost, že po zničeních bylo opakovaně obnovováno a užíváno Slovany a poté i Germány, svědčí o jeho zvláštním významu. Vícekrát se již objevily dohady o tom, zda se nejedná o hlavní hradiště Lužičanů, o kterém píše na počátku 11. století (1012, 1015, 1017, 1018) německý kronikář Dětmar z Meziboru/ Merseburku (975-1018). Hradiště nazývá Sciciani, Cziczani nebo Ciani. Tímto hradištěm by ovšem mohlo být i hradiště v Borkowech na Blatech. Jazykovědci odvozují název od slova třtina, rákosí, sćina. Werner Měškank nabízí vysvětlení, které vychází ze slova šćit, šćitany abo šćitanje, tedy chráněné (štítěné) místo. Bohužel hradiště v Chotěbuzi nebylo doposud důkladněji prozkoumáno. Bylo by historickou senzací hradiště Sciciani nalézt. V roce 1018 se na hradišti Sciciani vojvoda a pozdější první polský král Boleslav Chrabrý (967-1025) ženil s Odou, dcerou markraběte Eckeharda z Míšně. Tehdy Lužice patřila polskému království. V roce 1031 Dolní Lužici opět ovládli Němci.

Pod ochranou hradu vyrůstalo předhradí, z něhož se v 11. a 12. století rozvinulo raně městské osídlení. Chotěbuz se stala sídlem kastelána markrabat míšeňských, kteří ovládali Dolní Lužici. Ve městě od samého počátku žili Lužičtí Srbové i Němci, přičemž slovanská složka obyvatelstva byla vždy významná. Předpokládá se, že ve středověku Lužičtí Srbové tvořili až polovinu obyvatel Chotěbuzi, tedy mnohem více, než tomu bývalo ve městech Horní Lužice. Ne náhodou bývala města Chotěbuz, Lukow, Lubin, Kalawa, Beskow a Storkow označována jako wendische Sechsstädte, srbské Šestiměstí. Města ovšem ovládali Němci a Lužičtí Srbové se po dlouhou dobu nacházeli v podřízenému postavení.

Pohled na Chotěbuz z věže chrámu sv. Mikuláše

Patrně už ve 12. století stál na místě pozdější Chotěbuze křesťanský kostel, jeden z nejstarších v kraji, zbudovaný pravděpodobně u paty hradu, pod nímž se také rozvíjela tržní osada. Zdejší kasteláni patrně postupně získali město do dědičného držení. Od roku 1199 Chotěbuz patřila rodině pánů z Chotěbuzi, původem z Frank, kteří sídlili na zdejším hradě. Z té doby pochází i městský znak, s rakem nad městskou branou, který symbolizuje bezpečí, krunýř a znovuzrození. Poměrně řídký heraldický symbol podle některých badatelů může narážet i na raky bohatou řeku Sprévu.

Již na počátku 13. století byla Chotěbuz významným tržním střediskem. Ležela na spojnici mezi oblastmi podél Labe a Slezskem, na solné cestě. Důležité obchodní cesty odsud vedly též do Budyšína či do Frankfurtu nad Odrou. Asi až okolo poloviny 13. století však získala statut města. Zhruba od 2. poloviny 13. století pak plánovitě, především z pálených cihel, jak je v tomto kraji na rozdíl od Horní Lužice obvyklé, vyrůstalo město, do jehož hradeb byl zahrnut i františkánský klášter (založen kolem 1290). Do města bylo možno tehdy vstoupit třemi branami: Lukowskou, Grodkovskou a Žandowskou.

Roku 1370 připadla Chotěbuz spolu s celou Dolní Lužicí České koruně. Roku 1405 Jan III. z Chotěbuzi udělil zdejším měšťanům soukenické právo (sukelnski privileg/ Gewandmacherprivileg), které ale platilo jen pro Němce. Teprve mnohem později bylo toto právo přiznáno potomkům německo-lužickosrbských rodin a později i Lužickým Srbům. I jiné cechy bránily vstupu osob neněmeckého původu.

Na podzim roku 1429 se dostala až před Chotěbuz husitská vojska, ale město nedobyla, jako jedno z mála měst Dolní Lužice. V polovině 15. století pánové z Chotěbuzi město postupně prodali braniborským kurfiřtům. Roku 1461 byl na podnět Fridricha II., který se obával o tuto svou nově získanou državu, uzavřen právě v Chotěbuzi spolek proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Jiří naopak tehdy přislíbil chotěbuzské panství Zdeňkovi ze Šternberka, který k Chotěbuzi přitáhl a obléhal ji. Na cestě zpět do Čech byl však Zdeněk braniborskými vojsky poražen. Na základě míru uzavřeného v Gubíně roku 1462 pak Fridrich mimo dalších držav v Dolní Lužici obdržel jako léno České koruny právě Chotěbuz s okolím, která se tak stala výběžkem v rámci Dolní Lužice, jež jinak náležela k Českému království a od roku 1635 saským kurfiřtům. K Braniborsku tak Chotěbuz patří do současnosti, s výjimkou let 1807-1813, kdy po tylžském míru dočasně připadla Sasku.

Roku 1468 město zapálil úder blesku, znovu vyhořelo roku 1479. Během 2. poloviny 15. a v 16. století se Chotěbuz nadále rozvíjela ve významné tržní středisko. Od roku 1483 byly v Chotěbuzi raženy halíře se znamením raka. Mincovní právo měli držitelé panství už od 14. století. Roku 1495 je ve městě poprvé zmiňována samostatná lužickosrbská kaple. Roku 1501 udělil braniborský kurfiřt Jáchym I. držitelům várečného privilegia v Chotěbuzi mílové právo a podobnými privilegii se postupně odměnil i dalším řemeslníkům. Od roku 1525 se mohly členy některých cechů stávat i děti narozené ze svazku Němce a Lužické Srbky. Roku 1560 ve městě drželo právo várečné 130 měšťanů (z celkem 371 držitelů domů).

Luteránské učení začal v Chotěbuzi kázat františkán ze zdejšího kláštera Jan Brězan/ Briesmann, reformace byla ve městě plně provedena roku 1537 za markraběte Jana z Küstrinu. Od té doby je Chotěbuz převážně protestantská (luteránská, ale existovala tu i reformovaná farnost).

Roku 1564 Chotěbuz navštívil, jako vůbec jediný římský císař, Maxmilián II. Na konci 16. století bylo zesíleno městské opevnění. Chotěbuz tehdy vydržovala vlastní vojenskou jednotku o síle 500 mužů.

Okolo roku 1600 v Chotěbuzi žilo téměř 2 000 obyvatel. V soupisech dávek z roku 1599 je zapsáno 424 měšťanů, z nichž 123 má lužickosrbské jméno. Roku 1600 město vyhořelo, 1612 utrpělo morovou epidemií. Na jeho vývoji se podepsalo i znehodnocení měny (tzv. dlouhá mince, jejíž zavedení mělo své neblahé důsledky i v Čechách) v letech 1621-22.
Za třicetileté války v letech 1626 a 1627 Chotěbuzí prošla vojska Albrechta z Valdštejna. Jeho vojáci v počtu 40.000 napáchali v okolních vsích veliké škody. V dalších letech přes Chotěbuz táhli švédští, císařští, saští, chorvatší a ruští vojáci. Roku 1631 Chotěbuz zpustošil císařský obrist von Götze. Na konci třicetileté války tu žilo jen několik stovek obyvatel.

Roku 1671 město znovu vyhořelo. Tehdy byla zničena i radnice a věže klášterního (srbského) i horního (německého) kostela. Fridrich Vilém I., velký kurfiřt (1620-1688) se za tohoto stavu snažil město dosídlit novými osadníky a podpořit tu rozvoj řemesel. Do Chotěbuzi přišli také francouzští exulanti, hugenoti, 14 rodin, celkem asi 60 lidí, kteří se díky Postupimskému ediktu 1685 mohli přestěhovat do Braniborska. Dostali řadu výhod, 15 let neplatili téměř žádné daně, nemuseli ubytovávat vojsko a poskytovat jiné služby. Francouzi se věnovali především koželužství, punčochářství a pěstování bource morušového. Francouzská osada v Chotěbuzi vytrvala až do 19. století.

V letech 1717, 1731 a 1735 vyšla nařízení krále Fridricha Viléma I., jejichž cílem bylo odstranění lužickosrbské řeči v Prusku, svůj dopad měla i na slovanské obyvatele Chotěbuzi. Nařízení zrušil jeho syn Fridrich II. Veliký, poté mohly opět vycházet knihy v lužickosrbské řeči.

Roku 1726 bylo zahájeno budování nového města. Kolem roku 1750 byla většina městských hradeb srovnána se zemí, na jejich místě se začal pěstovat bourec morušový a vznikaly zahrady.

Vojska městem znovu procházela za sedmileté války (1756-1763). Pro 18. století nemáme z Chotěbuzi mnoho zpráv o čilejším intelektuálním životě.

Přes trvající nepřízeň pruských úřadů se Chotěbuz stává v 19. století důležitým střediskem lužickosrbské kultury a vzdělanosti. I dále se střídají období příznivější s dobami útlaku. Již roku 1816 lužickosrbský učitel David Boguwěr Głowan založil první wucabnikojske towaristwo. V roce 1830 chotěbuzské zemské a městské soudy žádaly, aby podobně jako dříve Židům, i Lužickým Srbům bylo přikázáno, jaká jména můžou používat. Svá lužickosrbská jména museli změnit na německá.

V roce 1848 byl v Chotěbuzi založen první dolnolužickosrbský časopis Bramborski serbski casnik. Jeho pokračovatelem je současný týdeník v dolnolužické srbštině a němčině Nowy Casnik. V roce 1849 při chotěbuzském gymnáziu vzniklo serbske gymnazialne towaristwo. V roce 1856 byla na chotěbuzském gymnáziu povolena výuka v lužickosrbském jazyce. Tehdy mělo gymnázium 212 žáků, na lužickosrbskou výuku se jich přihlásilo 120. V roce 1880 bylo v Chotěbuzi založeno knigłowe towaristwo Maśica Serbska, v roce 1882 již mělo 224 členů. V roce 1888 ministr kultury Pruska zakázal na chotěbuzském gymnáziu výuku v lužickosrbském jazyce. Lužičtí Srbové se pak účastnili soukromě pořádané lužickosrbské výuky.

Kontinentální blokáda a příliv francouzského zboží za napoleonských válek ochromily domácí průmysl. Roku 1815 podle rozhodnutí vídeňského kongresu připadla celá Dolní Lužice Prusku, jemuž Chotěbuz patřila jako výběžek již dávno.

V 18. a 19. století, v době postupné industrializace, město prožilo rozkvět. Nejdůležitějším odvětvím průmyslu se stalo soukenictví a další odvětví textilního průmyslu. Velmi oblíbené bylo i chotěbuzské pivo, jež bylo dokonce vyváženo. Právě v Chotěbuzi, nikoli v Bavorsku, se kolem roku 1650 vůbec poprvé na území Německa začalo vařit bílé pšeničné pivo. Důležitý byl také obchod se surovinami, který podobně jako ve středověku spojoval pobaltská města, Magdeburk a Berlín se Saskem a Čechami. Přibývalo průmyslových podniků, začaly být používány parní stroje. V říjnu 1824 byl v Chotěbuzi zřízen zemský soud. 17. března 1831 byla zavedena revidovaná městská ústava, 1832 se poprvé volilo do městského parlamentu.

Roku 1830 pruský král Fridrich Vilém III. sjednotil obě protestantské konfese v rámci Pruska do jedné zemské církve, Unierte Kirche. Protestantské farnosti Chotěbuzi tak náležely evangelické církvi pruské, jejíž hlavou byl pruský král jako summus episcopus. Jako odezva na to vzniklo v celém Prusku hnutí staroluteránů, nárokujících si náboženskou svobodu. V 19. století se ve městě mohla volněji rozvíjet židovská komunita (první doklad o Židech v Chotěbuzi pochází již z roku 1448). Roku 1858 byla zřízena samostatná židovská obec (1902 měla 90 členů). Roku 1902 byla otevřena chotěbuzská synagoga v novorománském stylu, v níž se mohlo bohoslužeb účastnit naráz až tři sta lidí.

Roku 1867 byla zprovozněna železnice Zhořelec-Chotěbuz-Berlín, 1872 potom dráha směrem na Halle (přes Grabin). Velkolepá nádražní budova byla zničena na konci 2. světové války.

Během 19. století počet obyvatel města rychle narůstal. 1832 žilo v Chotěbuzi 8 280 lidí, 1892 již 35 814. Kolem roku 1900 mělo město 2 000 obytných domů s asi 40 000 obyvateli.

V září 1914 byl na severu města zřízen tábor pro 10 tisíc válečných zajatců. 4. září 1914 dorazil do města první transport ruských zajatců. Roku 1915 byl zřízen u Chotěbuzi další zajatecký tábor.

Roku 1933 začali národní socialisté pronásledovat židovské občany. Téhož roku byl zřízen zvláštní policejní úřad pro židovské záležitosti v Chotěbuzi. Občané Chotěbuzi byli vyzýváni k bojkotování židovského podnikání, lékařů atd. Někteří židé byli zbaveni občanství. Roku 1936 žilo v Chotěbuzi 334 židovských občanů, 1937 již 499. Mnozí totiž do Chotěbuzi uprchli z okolních obcí, aby tu mohli žít ve větší anonymitě. Roku 1938 padla zdejší synagoga za oběť křišťálové noci (jeden svícen ze synagogy byl zachráněn a dnes se nachází ve městském muzeu, na místě synagogy byl v 60. letech zřízen obchodní dům, synagogu připomíná pamětní deska). Již v polovině listopadu 1938 opustil první transport židovských občanů město. Konce války se ze všech členů židovské komunity dožilo jen dvanáct.

Od roku 1940 v Chotěbuzi působila řada odvětví válečného průmyslu. Ve městě mj. vznikla i letecká škola. Na konci 2. světové války, 15. února 1945, byla nejméně polovina města zničena anglo-americkým bombardováním (459 amerických bombardérů). Tehdy zahynulo zhruba 3 000 lidí. Sovětská armáda do města vstoupila 22.4.1945.

Za socialistické éry byla Chotěbuz centrem energetického a uhelného průmyslu, v jejím okolí se mohutně těžilo hnědé uhlí. Ve městě se rozvíjelo i stavebnictví, výroba textilu, nábytku a potravin.

Po roce 1989 se proměnilo celkové směřování města, došlo k privatizaci hospodářství, zániku řady podniků, naopak rozvoji služeb a vědy. V průběhu braniborské krajské reformy 1993 se dosavadní kraj Chotěbuz stal součástí nového kraje Spréva-Nisa, město samo ale zůstalo autonomní. Roku 2006 Chotěbuz oslavila 850 let od první listinné zmínky.
Ve městě dnes sídlí řada důležitých podniků. Je to především nechvalně proslulý Vattenfall Europe AG, švédský státní koncern, který v Lužici těží hnědé uhlí a provozuje tepelné elektrárny. Dále např. elektrotechnický koncern ABB nebo opravna železničních vozů. Další podniky se zaměřují na oblasti architektury, chemie a farmacie, služby, bádání, zdravotnický průmysl či telekomunikace. Nezaměstnanost ve městě 30. září 2008 dosáhla 14,0 %.

V Chotěbuzi sídlí regionální studio rozhlasu Rundfunk Berlin-Brandenburg (RBB), denně po dvě hodiny vysílá v dolnolužické srbštině. V Chotěbuzi a okolí vycházejí i regionální noviny, zejména Lausitzer Rundschau.

Braniborská technická univerzita (BTU) byla v Chotěbuzi založena roku 1991 (je nejmladší univerzitou v Německu). Na univerzitě studuje až 6 tisíc studentů, takřka pětina nich pochází ze zahraničí. Na univerzitě jsou zastoupeny fakulty matematiky, přírodních věd, informatiky, architektury a stavebního inženýrství, strojírenství, elektrotechniky, fakulta hospodářská, vědy o životním prostředí a komunikační vědy. V poslední době se univerzita začíná hlásit i k lužickosrbské tradici a kultuře (např. počátkem roku 2010 se zde konala rozsáhlá výstava s lužickosrbskou tématikou). V Chotěbuzi dále působí Hochschule Lausitz (založena 1991) zajišťující inženýrské studijní programy (architektura, stavební inženýři, odpadní technologie, hudební pedagogika a sociální vědy). Dolnoserbski gymnazium poskytuje výuku lužické srbštiny. Některé předměty jsou vyučovány přímo v lužické srbštině, tato výuka se však jen části studentů.

Kulturní události

Festival východoevropského filmu se v Chotěbuzi koná od roku 1991 každým rokem v listopadu, bývá promítáno více než 100 filmů (v Městské koncertní síni, Státním divadle a jinde).
V roce 2009 se konal 19. festival, bylo promítáno přes 140 filmů z 35 zemí, těžištěm byly filmy z oblasti Černého moře, z Ruska, Polska a Kazachstánu. Lubinu, hlavní cenu festivalu, dostal srbský válečný film Obični ljudi. Ceny festivalu, Lubiny, bývají dále udělovány za nejlepšího herce, herečku a režii. Festivalu se účastnil rekordní počet diváků, celkem zhruba 18 900.

Další podrobnosti včetně letošního programu naleznete na stránkách festivalu.

Osobnosti

Petr Prätorius (1513-1588), autor teologických a vzdělávacích spisů, jenž završil svou životní pouť v Gdaňsku

Jakub Janus Janus (?1530-1583), působil jako učitel v Olomouci, Košicích a v Sedmihradsku, sepsal řadu náboženských spisů a latinskou veršovanou kroniku

Lužickosrbský církevní reformátor Jan Brězan/ Briesman (1488-1549)

Jakob Immanuel Pyra (1715-1744), básník

Lužickosrbský malíř Karl Blechen (1798-1840), malíři Heinrich Vester, Gustav Feckert, Paul Eduard Crodel

Hudební skladatelé Dieter Nowka, Wolfgang Pasquay či Detlef Kobjela

Spisovatel Jurij Koch

Lužičtí Srbové v Chotěbuzi

Chotěbuz je střediskem Lužických Srbů v Dolní Lužici, sídlem řady lužickosrbských ústavů, poboček ústavů, které mají hlavní sídlo v Budyšíně, kulturních i vzdělávacích zařízení.

V Srbském domě sídlí Domowina - župa Dolní Lužice, Serbski institut, pobočka Dolní Lužice,
Załožba za serbski lud, pobočka Dolní Lužice. V Srbském domě se nachází také kulturní a informační středisko.

Šula za dolnoserbsku rěc a kulturu pořádá kurzy dolnolužické srbštiny jak v Chotěbuzi, tak na dalších místech v Dolní Lužici, dále řadu kulturních akcí a setkání, při kterých se používá lužická srbština.

ABC, Źěłanišćo za serbske kubłańske wuwijanje Chóśebuz/ Arbeitsstelle sorbische/wendische Bildungsentwicklung Cottbus, připravuje podklady pro výuku a další vzdělávání v dolní lužické srbštině.

V Chotěbuzi sídlí dále Dolnoserbski gymnazijum, redakce Nowého Casniku, týdeníku v dolní lužické srbštině a němčině, redakce časopisu pro děti Płomje, Bramborske serbske radijo.

K návštěvě doporučujeme

Kulturní a informační středisko Lodka v Srbském domě
Nabízí knihy, hudební nosiče, informační letáky a brožurky atd.

Droga Augusta Bebela/ August-Bebel-Straße 82
tel. 0049/ 355/ 48576468
mail: stiftung-lodka(zv)sorben.com

Serbski muzej
Nachází se poblíž hlavního náměstí, Starých wiků. Založen byl roku 1994. Je nejvýznamnějším lužickosrbským muzeem v Dolní Lužici. Na dvoře muzea roste lípa ze Zielone Góry, partnerského města Chotěbuze.

Muzeum nabízí pohled na půldruhého tisíce slovanských dějin v oblasti dnešního Německa. V 15 místnostech jsou vystaveny předměty, které ukazují kulturní bohatství Lužických Srbů, slovanského národa, který tisíc let žil v područí Němců a přesto si svůj jazyk i kulturu uchoval. Výstava se věnuje dějinám, jazyku a písemnictví, tradicím a zvykům, hudbě, zpěvům, lidovému umění, výšivkám, krojům a dalšímu.

Muzeum má přesah i k polabským a pobaltským Slovanům, především k Drjewjansku (před několika lety zde byla uskutečněna výstava drjewjanských krojů, vydali publikaci k drjewjanským krojům Drastwa Połobskich Słowjanow w Hannoverskej, věnují se i zaniklému drjewjanskému jazyku).

Kromě stálých je zde prostor věnován i příležitostným výstavám. Konají se tu také koncerty, divadelní představení, čtení básní nebo pravidelná setkávání lužickosrbsky mluvících (Serbske blida). Při příznivém počasí tyto akce probíhají na vnitřním nádvoří, v příjemném prostředí ve stínu lípy.

Młyńska droga/ Mühlenstraße 12, 03046 Chóśebuz
tel. 0049/ 0355/ 794930
mail: info(zv)wendisches-museum.de

Lužickosrbské památky v Chotěbuzi

pamětní deska nejvýznamnějšího lužickosrbského malíře Karla Blechena (1798-1840) a bronzový pomník Karla Blechena v Blechenově parku u Sprévy (v roce 2008 ukradený)
pamětní deska na bývalém domě Srbské lidové banky (1928-1933) Žandojska droga/ Sandower Straße 45
pamětní deska na domě, kde se narodil dolnolužickosrbský církevní reformátor Jan Brězan (1488-1549) Stare wiki/ Altmarkt 15
pamětní deska na budově Srbského muzea, Młynska droga/ Mühlstrasse 12

Lužickosrbské pomníky na Severním hřbitově

hrob lužickosrbského faráře a spoluzakladatele Domowiny Bogumiła Šwjely (1873-1948)
hrob lužickosrbského učitele a vlastence Karla Jordana (1885-1967)
hrob lužickosrbského faráře Jana Riza (1855-1926)
hrob lužickosrbského faráře a předsedy Matice Srbské v Dolní Lužici Wylema Nowého (1870-1933)
hrob lužickosrbského lékaře Měta Wjencka (1900-1977)

Lužickosrbské pomníky na Jižním hřbitově:

hrob lužickosrbského umělce Fryca Kitlarja (1891-1981)
hrob hornolužickosrbského učitele matematiky, spoluzakladatele Šulskego kulturnego ansambla a ředitele Serbskeje wušeje šule Jurja Pěčki (1928-1989)
hrob hornolužickosrbského učitele tělesné výchovy Serbskeje wušeje šule a člena pražského Sokola Jurja Wrobla (1926-1981)
hrob lužickosrbského učitele, básníka, místopředsedy Matice Srbské v Dolní Lužici Fryca Rochy (1863-1942)

Památky

V centru města, dosti zničeném za druhé světové války, se prolínají pozůstatky středověké i barokní zástavby s vilami Gründerzeit, panelovými domy ze socialistické éry i nejmodernější architekturou (Informations-, Kommunikations- und Medienzentrum, kde se mj. nachází knihovna; pozoruhodné je točité schodiště v barvách zelené a růžové, budova je postavena tak, že v ní nejsou žádné pravé úhly).

Symbolem Chotěbuzi a branou do Starého města je 31 m vysoká Grodkovská věž/ Spremberger Turm ze 13. století. V letech 1823-1825 byla opatřena cimbuřím.

Ve městě se dochovaly i zbytky středověkého opevnění, které dávají dodnes vytušit půdorys středověkého starého města (opevnění bývalo dlouhé 1200 metrů). Dochovala se Lipová brána/ Lindenpforte, u níž se nachází nový pomníček chotěbuzského poštovního kočího, části hradeb z pálených cihel, Mincovní věž/ Münzturm, nejstarší věž města. Právě tady patrně razili od roku 1483 páni z Chotěbuzi chotěbuzský halíř nesoucí znak města, raka.

Srdce města tvoří náměstí Stare Wiki/ Altmarkt s historickými domy především ve stylu saského baroka (některé byly postaveny již v 70. letech 17. století) či klasicismu, které byly velmi pěkně obnoveny zejména díky podpůrnému programu pro vzorová města. Na domě, kde se narodil dolnolužickosrbský církevní reformátor Jan Brězan (1488-1549), Stare wiki/ Altmarkt 15, je umístěna pamětní deska.

Na náměstí se dále nachází lékárna U lva (Löwenapotheke) se čtyřsetletou tradicí. Od roku 1564 tu působil i první městský physikus (tj. městský lékař a lékárník) Peter Hosemann, astronom a osobní lékař braniborských kurfiřtů. Na štítě domu se od roku 1800 nachází socha Hygieii, dcery Aeskulapovy. Dnes tu sídlí braniborské farmaceutické muzeum. K vidění je tu historické vybavení lékárny, farmakologická sbírka, laboratoř se starobylými destilačními nádobami a měděnými kotlíky i pečlivě zajištěná skříň na jedy. Na dvoře lékárny stojí kašna ze 16. století.

Na západní straně náměstí stávala radnice zničená roku 1945. Nová radnice byla vybudována 1934-1936 poblíž náměstí, sloupořadí zdobené reliéfy symbolizují stará chotěbuzská řemesla.

Grodowa cerkwja/ Schlosskirche
Kostel zasvěcený sv. Kateřině je poprvé zmiňován roku 1419 jako kaple. Po požáru města v roce 1600 zůstal kostel pustý a chátral. V sousedství kostela stával zámek, který byl později mnohokrát přestavován a zbořen v 19. století. V roce 1701 dostali trosky kostela darem francouzští hugenoté. V letech 1707-1714 kostel obnovili a roku 1714 vysvětili. Až do roku 1757 se tu sloužily bohoslužby ve francouzštině. V letech 1870-71 byla ke kostelu přistavěna neogotická věž. Nedaleko sídlil také purkmistr, pastor a soudce francouzských obyvatel. Kostel využívali kromě francouzských i němečtí protestanti, kteří dříve slavili bohoslužby v prostorách na chotěbuzském hradě.
Na náměstí před kostelem se nachází Srbská kašna zdobená kovovými květinami.

Kostel sv. Mikuláše (německý, hořejší)
Největší chrám v Chotěbuze a celé Dolní Lužice, je zasvěcený sv. Mikuláši, ochránci všech putujících. Němci jej nazývají Hořejší kostel (Oberkirche), mezi Lužickými Srby se ujal název Německý kostel (Nimska cerkwja).
Na místě kostela stávala pohanská svatyně boha Flince nebo Svaroha, která byla součástí slovanského hradiště. Ve 12. století zde byl vybudován křesťanský kostel, který byl zničen velkým požárem města v roce 1468. Dnešní podoba kostela pochází z období po požáru. Po reformaci sloužil německým evangelíkům, zatímco lužickosrbské bohoslužby probíhaly v nedalekém bývalém klášterním kostele. Jedná se o trojlodní pozdněgotický halový kostel z pálených cihel (blíží se typické braniborské gotice) zaklenutý ve výši 22 m pozoruhodnou síťovou klenbou. Za pozornost stojí renesanční hlavní oltář z pískovce a alabastru (dílo torgauského sochaře Ondřeje Schulze z roku 1664), zdobený plastickým ikonografickým programem odpovídajícím luteránskému učení. Navzdory poničení kostela za poslední války se oltář dochoval v původní podobě, byl totiž na konci války zazděn z obav před postupující frontou. Na stěnách kostela byly nedávno odkryty zbytky středověkých maleb. Zlacená křtitelnice byla převezena ze zámecké kaple v Lichtenburgu u Prettina. Dřevěná kazatelna pochází z 18. století a původně stála ve františkánském kostele ve Frankfurtu nad Odrou. V kostele se dochovaly i četné náhrobky a epitafy. Kostelní věž je vysoká 55 m. Až roku 1988 na ni byla znovu posazena barokní helmice zničená roku 1945. Na věž je možno vystoupat po 146 schodech.

Klášterní (srbský) kostel
Některé části kostela pocházejí už ze 14. století, je tedy nejstarším stojícím kostelem v Chotěbuzi. Původně náležel zdejšímu františkánskému minoritskému klášteru, založenému pány z Chotěbuze už ve 13. století. Jedná se o stavbu z pálených cihel typickou pro tuto oblast. V kostele se nachází náhrobní deska ze 14. století, která zobrazuje zakladatele kláštera Fredehelma z Chotěbuze (†1307) a jeho manželku Adelheid (†1309) v láskyplném objetí; je to poměrně výjimečné zobrazení v oné době. Na náhrobku je zachycen také městský znak s motivem raka, první zpodobnění chotěbuzského znaku vůbec. Na kůru a nad oltářem jsou vymalovány biblické výjevy, které doprovází text v dolnolužickosrbském jazyce. V kostele se nachází krucifix v nadživotní velikosti zhruba z poloviny 14. století, který jasně patří k umění bohemikálního okruhu.
Františkáni kostel opustili ve 30. letech 16. století. Po reformaci se zde pravidelně sloužily bohoslužby v lužickosrbské řeči, a to až do nástupu nacismu. V roce 1989 byly lužickosrbské bohoslužby obnoveny, konají se však výjimečně.
V okolí kostela se nachází bývalá soukenická továrna, která od roku 1936 slouží jako turistická ubytovna. Rozkládá se tu také čtvrť tvořená panelovými stavbami z 80. let 20. století, které se nicméně, patrně zdařileji než tomu bývá v našich městech, snaží napodobovat starší architekturu s využitím lužickosrbským motivů.

Chotěbuzský hrad
Na místě hradu stávalo slovanské hradiště umístěné na uměle vytvořeném náspu. Hrad byl vybudován nejdříve ze dřeva, později z kamene. Je zmiňován např. roku 1301 v dohodě mezi míšeňským markrabětem a magdeburským arcibiskupem jako novum castrum apud Kohebuz cum opido et castro Kohebuz, nový hrad u Chotěbuze s městem a hradem Chotěbuz. Během středověku hrad sloužil jako sídlo různých šlechtických rodů.
Od roku 1768 byl hrad využíván jako sklad. V letech 1799 a 1800 se tu hrálo divadlo. Během napoleonských válek bylo na hradě ubytováno vojsko. V roce 1815 belgicko-anglický podnikatel John Cockerill umístil v hradu přádelnu s vůbec prvním parním strojem ve městě. Roku 1857 se vznítila vlna v přádelně. Ohromný požár zničil hrad i s věží, jejich trosky dlouho let zůstaly pusté. Až v roce 1877 byl hrad opraven, věž dosáhla výšky 46 m.
Na jižní straně hradu sídlila za NDR nechvalně proslulá vyšetřovna Stasi (upomíná tu na ni pamětní deska).
Dnes hrad částečně slouží Chotěbuzskému soudu. Vzhledem k umístění v oblasti někdejšího slovanského hradiště se objevují i plány využití jako sídlo lužickosrbských institucí a jako lužickosrbské kulturní středisko.
U nedalekého Mlýnského příkopu stojí nejstarší chotěbuzské stavby, domy koželuhů a barvířů (1727).

Státní divadlo (Staatstheater)
Stojí na Schillerově náměstí, bylo postaveno podle plánů berlínského architekta Bernharda Sehringa. Jeho provoz zahájilo provedení Lessingovy Miny z Barnhelmu roku 1908. Jedná se o jediné dodnes dochované secesní divadlo v Německu s půvabnými detaily inspirovanými i prvky barokními, antickými a maurskými a figurální výzdobou. V jeho výzdobě se snoubí architektura, plastika, řemeslné práce a malířství. Divadlo je zároveň jediným státním divadlem v Braniborsku, je tu zastoupena činohra, opera i balet.

V Chotěbuzi se nachází i Městská koncertní síň (Stadthalle) a Městská promenáda s budovami ze 60. let 20. století, dnes stojí pod památkovou ochranou.

Grodkojska droga/ Spremberger Str., pěší zóna, je důležitou nákupní oblastí města, kterou lemují obchodní a obytné domy z 19. a 20. století. Od středověku bývala nejdůležitější obchodní tepnou města. Ulici protíná náměstíčko Pśi Grodowej cerkwi/ Schlosskirchplatz, na němž se nachází kostel Grodowa cerkwja/ Schlosskirche. V okolí kostela se stojí budovy v gründerském stylu a dům navržený architektem Erichem Mendelssohnem v duchu skupiny Bauhaus. O kousek dál se nachází chotěbuzské Muzeum umění (zaměřeno především na současné východoněmecké umění, fotografii a plakáty).

Výstava v Městském muzeu se věnuje městským a regionálním dějinám, lužickému sklu a výrobě koberců, strojům na jejich výrobu. V Chotěbuzi se nachází i přírodovědné muzeum. Galerie Haus, založena byla ještě za dob NDR, je platformou mladého umění východního Německa a východní Evropy.

Elektrárna na Sprévě byla vystavěna v letech 1901-1903 v novogotickém stylu (dvě vodní turbíny, parní stroje, zajišťovala provoz městské tramvaje).

Nádherné procházky nabízí Blechenův park, Goethův park a Eliasův park.

Zámek a zámecký park Rogeńc/ Branitz se nachází na jihovýchodním okraji Chotěbuze. Zakladatelem parku byl kníže Hermann Ludwig Heinrich Pückler-Muskau (1785-1871). Byl významný cestovatel, spisovatel (nejslavnější dílo Briefe eines Verstorbenen) a tvůrce zámeckých parků v anglickém krajinářském stylu. Spojuje se s ním rčení: pohled musí klouzat po krajině měkce jako po dobře formovaném ženském těle. Ve své době platil za většího milovníka žen než Casanova.
Vzdělání získal v Uhystu am Taucher, Halle a Desavě, nedokončil studium práv v Lipsku. Sám nebyl příliš zámožný, údajně mu finančně pomohl zejména sňatek s Lucií, dcerou pruského státního kancléře Hardenberga.
Roku 1811 převzal panství v Mužakowě, v letech 1815-44 tu začal vytvářet zámecký park. Účastnil napoleonských válek, roku 1822 získal titul knížete. V letech 1834-1840 cestoval po Dálném východě. V roce 1845 prodal pro dluhy zámek s parkem v Mužakowě a přesídlil na zámek v Rogeńci. V letech 1846-70 nechal zbudovat zámecký park, sice menší než mužakowský, měl být však dokonalejší.

Vnitřní park v Rogeńci se zahradnictvím má rozlohu téměř 100 ha, vytvořen byl v anglickém stylu. Při jeho budování bylo využito zejména stromů a keřů místního původu, park protíná řada umělých vodních toků a jezírek, využívajících vysoké hladiny spodní vody. Volné plochy člení i umělé pahorky a park skýtá celou řadu zajímavých scenérií. Vnější park má pak takřka 500 ha. Kníže sám se nechal se svou manželkou pohřbít v umělé pyramidě v parku.

Od roku 1945 je v barokním zámku v Rogeńci umístěno Pücklerovo muzeum. Jedná se o přepychovou trojkřídlou stavbu s venkovním schodištěm, stájemi a kavalírským domem. Interiéry se dochovaly v historizující podobě z Pücklerovy doby, částečně jsou upraveny v orientálním stylu. Ve vestibulu se nachází stůl zdobený rozmanitými druhy mramoru a polodrahokamy z Čech. Mezi jinými jsou zde vystaveny obrazy slavného dolnolužickosrbského malíře krajin, chotěbuzského rodáka Karla Blechena (1798-1840).

Odkazy a více

www.cottbus.de  stránky města Chotěbuze

Fotogalerie - Další informace - Tisk