Budyšín

Budyšín/ Budyšin/ Bautzen, tisícileté město, leží na horním toku řeky Sprévy, na rozmezí Hornolužické vrchoviny/ Oberlausitzer Bergland, která přiléhá z jihu a rovinatější krajiny, která se táhne severním směrem. V turistických průvodcích se obvykle Budyšín nazývá městem věží a zdůrazňuje se dvojjazyčné německo-lužickosrbské označení ulic a úřadů (typické ovšem i pro Kamenec).

Budyšín byl odedávna přirozeným středem západní části Horní Lužice a hlavním správním střediskem celého markrabství. Jeho výjimečné postavení odrazily i nedávné správní reformy, kdy se od července roku 2008 stal znovu hlavním správním centrem západní Horní Lužice (Kreis Bautzen, k němuž byl připojen Kreis Kamenz). Budyšín má statut Grosse Kreisstadt/ Wulke wokrjesne město. Na počátku 19. století měl Budyšín asi 10 000 obyvatel, roku 1990 to bylo 51 700 obyvatel, k 31. prosinci 2007 se uvádí 41 364 obyvatel. Ačkoli ve městě samotném žije jen malá část Lužických Srbů (různé odhady jich uvádějí 5-10 %), město je politickým a kulturním centrum Lužických Srbů. Mezi věřícími ve městě převažují protestanti, ale zdejší Lužičtí Srbové jsou většinou katolického vyznání.

Až do roku 1868 se město německy nazývalo slovanskou variantou jména Budissin, až poté byla přijata germanizovaná podoba Bautzen. Ve znaku má Budyšín zlatou hradbu na modrém poli, budyšínská pečeť kromě zdi ve středověku obsahovala ještě dvě věže, bránu s padací mříží a českého lva.

Pohled na Budyšín z Móstu měra

Dějiny města

Okolí Budyšína patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v jeho těsném okolí v údolí Sprévy (Bórk) jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu (cca 12 000-10 000 př. Kr.). Ve 3. století po Kr. v krajině pobývaly germánské kmeny. Někdy v 8. či 9. století vzniklo na žulovém ostrohu hluboko nad roklí řeky Sprévy opevněné středisko Milčanů. Tento slovanský kmen zhruba od 7 . století osídlil okolní úrodnou krajinu. Na tomto místě byl později vybudován hrad Ortenburg/ Hród (obvykle se uvádí, že byl založen míšenšskými markrabími, avšak toto nelze s jistotou doložit). V prostoru předpokládaného předhradí se vyvinulo středověké město. Naproti přes řeku, na menší ostrožně v místě, kterému Lužičtí Srbové dodnes říkají Hrodźiško (německy Proitzschenberg), byly zjištěny stopy osídlení z 11.-12. století. Na místě Budyšína se protínaly různé obchodní cesty, především Via regia, která tu překračovala Sprévu. Raně středověké osídlení se rozvíjelo dosti čile a město se stalo střediskem Milčanska (Gau Milsca), nazývaného později Budyšínskem.

O strategickém významu Budyšína svědčí dobytí města (nikoli hradu) polským králem Boleslavem Chrabrým roku 1002, které podnítilo kronikáře Dětmara Merseburského k vůbec první písemné zmínce o civitas Budusin. Označení města se někdy odvozuje od výroku Bude-li syn, bude i město, který měla pronést těhotná žena českého purkrabího projíždějící kolem staveniště Budyšína. Jistě slovanský základ názvu města je možno odvodit i z vlastního jména jeho držitele (Budislav, Budycha). Roku 1018 byl právě v Budyšíně uzavřen mír mezi Svatou říší římskou a polským králem Boleslavem Chrabrým, který předtím krátkou dobu vládl i v Čechách. Již na počátku 11. století v Budyšíně také patrně existoval jeden z nejstarších křesťanských kostelů v Horní Lužici. Důležitá pro Budyšín byla osobnost dcery českého knížete Vratislava Judity († 1108), která dostala od otce Horní Lužici věnem při sňatku s Wiprechtem z Groitsche; spolu s ním pak přímo v Budyšíně často pobývala. Jako jedni z mála se tito vládci Horní Lužice v zemi skutečně usadili.

Listina o písemném udělení městských práv Budyšínu se nezachovala, kronikářsky je však spojována s rokem 1213 a králem Přemyslem I. Od počátku 13. století bylo město budováno německými kolonisty. Ve městě už tehdy sídlili zástupci české královské správy, fojti; působil tu soud, scházely se sněmy, panovník tu přijímal při svých cestách holdy hornolužické šlechty a měst. Budyšín, stejně jako další hornolužická města, si vybudoval i vlastní pozemkovou držbu. Zejména na prahu raného novověku ale Budyšín byl hospodářským významem předstižen Zhořelcem.

Roku 1222 v Budyšíně vznikla kolegiátní kapitula, která měla v Horní Lužici představovat oporu míšeňského biskupství, pod jehož jurisdikci obě Lužice náležely. V souvislosti s tím byl přestavěn původní farní kostel, zasvěcený sv. Petru. Někdy v 1. polovině 13. století byl založen ve městě také františkánský klášter (snad roku 1240). Roku 1346 se stal Budyšín členem Šestiměstí. Karel IV. ve svém Majestas Carolina Budyšín zařadil mezi nezcizitelná města české Koruny.

Hlavní město Horní Lužice častokrát navštívili čeští králové, např. Jan Lucemburský nebo Karel IV. Ze 2. poloviny 14. století máme mj. doklady o usidlování Židů ve městě (1383). Na počátku roku 1405 v Budyšíně vypuklo povstání řemeslníků, kteří pronikli násilím na radnici a zvolili si novou městskou radu. Vzbouření bylo tvrdě potrestáno (13 či 14 popravených) za osobní přítomnosti Václava IV. a jeho choti Žofie.

Husité obléhali Budyšín dvakrát, ale neúspěšně (1429, 1431). S prvním obléháním je spojena příhoda o městském písaři Pětru z Přišec (snad Lužický Srb), který navzdory výzvám fojta a městské rady tehdy podle pověsti polil střelný prach vodou, aby jej znehodnotil, a chtěl vpustit husity do města. Jeho úskok byl ale odhalen a Pětr z Přišec byl popraven.

Pro celé město včetně předměstí se uvažuje pro období počátku 15. století zhruba 5 500 obyvatel, Lužických Srbů byla zhruba třetina a žili převážně na předměstí. Lužickosrbským obyvatelům města Budyšína byl určen též první dochovaný souvislý hornolužickosrbský text, tzv. budyšínská přísaha z počátku 16. století. Obyvatelé Budyšína, kteří žádali o přijetí do měšťanského stavu, přísahali věrnost městu Budyšín a zároveň českému králi (Budyšín byl královské město).

Budyšín z věže chrámu sv. Petra

Po husitských válkách bylo zesíleno městské opevnění druhým pásem hradeb, do něhož byly začleněny i dva nové kostely: sv. Mikuláše a sv. Michala. Ve 2. polovině 15. století byl přestavován i kolegiátní kostel sv. Petra. Církevní stavby svědčí o rostoucím hospodářském rozmachu města, opírajícím se - jako jinde v Lužici - především o plátenictví a soukenictví, později i punčochářství.

Od 20. let 16. století Budyšínští, navzdory přítomnosti kapituly, zákazům hornolužického fojta i výnosům českého krále, začali přijímat luteránské učení. Po dlouhých sporech se ustavilo - nikoli bezkonfliktní - soužití budyšínské kolegiátní kapituly, která zůstala katolická, s farníky, kteří byli převážně protestantští. Obě náboženské skupiny se domluvily i na souběžném užívání budyšínského dómu, které se používá dodnes.

Hlavní město Horní Lužice se stalo centrem rušného dění za stavovského povstání: v srpnu 1619 budyšínská chudina vyhnala katolické kanovníky z kapitulního kostela. Na začátku října 1620 Budyšín obléhal a dobyl kurfiřt Jan Jiří Saský. Na začátku května 1634 jednotky císařského plukovníka Goltze, ustupující z Budyšína před saským kurfiřtem, založily před svým odchodem na řadě míst ve městě oheň. Požár úplně zničil středověkou zástavbu ve městě a vyžádal si i mnoho lidských obětí.

Během třicetileté války se v Budyšíně usazovali nekatoličtí exulanti z Čech (malíř Matyáš Crocinus, hudebník Jan Jiří Schröer). Pozvolnou obnovu města po třicetileté válce (obnova radnice a vztyčení radniční věže) zmařil částečně veliký požár roku 1709. 17. a 18. století je obdobím jisté hospodářského ustrnutí Budyšína.

Do „velkých" dějin znovu vstoupil Budyšín v květnu roku 1813, kdy francouzská armáda v jeho okolí porazila prusko-ruské spojence. Bitva, na Vítězném oblouku v Paříži označená jako bitva u Worcyn/ Wurschenu, měla na 30 000 obětí a zpustošila kraj kolem Budyšína; jedná se o jedno z posledních Napoleonových vítězství. V době přelomu 18. a 19. století v Budyšíně působily některé osobnosti ovlivněné osvícenskými myšlenkami, které měly vliv i na rozvoj Lužických Srbů (poměry ve školství zabýval budyšínský děkan, Lužický Srb, Franc Jurij Lock).

V 19. století se Budyšín rozvíjel v důležité středisko Lužických Srbů, procházejících národním obrozením. Byla založena Matice srbská, začaly vycházet lužickosrbské tiskoviny. V letech 1897-1904 byl z dobrovolných sbírek vybudován Srbský dům, kde od roku 1912 sídlila Domowina, zastřešující organizace Lužických Srbů.

S jistým zpožděním, ve srovnání především s Žitavou a Zhořelcem, se v Budyšíně rozvíjel průmysl. Na přelomu století se v Budyšíně ustavila židovská náboženská obec (židovský hřbitov byl založen na Mužakowske dróze).

Ve městě za výmarské republiky i za Hitlerova režimu sídlilo Wendenabteilung, určené k státnímu dozoru nad lužickosrbskou menšinou. Za národního socialismu bylo ve městě uvězněno mnoho politických odpůrců režimu. Ve vězení Bautzen II mimo jiné vězněn Julius Fučík. Ve 40. letech byla na jihu města zřízena ještě pobočka koncentračního tábora Gros-Rosen. Zajatci, převážně židovské národnosti, pracovali v budyšínské vagónce a továrně na zbraně. 19. dubna 1945 byli zajatci hnáni pochodem smrti přes Neukirch do severočeských Mikulášovic.

Město dosti utrpělo boji na konci 2. světové války, zejména v dubnu (zničeny byly Lawska wěža, věž kostela sv. Michaela). 26. dubna v okolí Budyšína proběhl poslední velký pancéřový útok 2. světové války. Němci potom město ještě jednou dobyli a udrželi je až do kapitulace Hitlerova režimu.

Nechvalně proslulou budyšínskou káznici po nacistech převzal lidový komisariát pro vnitřní záležitosti sovětské okupační moci (NKWD) a zřídil tu zvláštní tábor pro odsouzené. Celkem tu bylo mezi lety 1945-1950 vězněno 27 300 lidí a nejméně 3 000 lidí přišlo o život (někdy se dokonce uvádí, že zemřel každý třetí zajatec, zejména v důsledku přeplnění věznice a příšerných podmínek, které tu panovaly). Později byla káznice využívána pro politické odpůrce režimu (např. Walter Kempowski, Erich Loest). Až roku 1992 bylo vězení Bautzen II uzavřeno a někdejší Stasi-Knast (lidové označení pro vězení Stasi) slouží jako velmi působivé pamětní místo.

Budyšín se v poválečné době stal centrem vědy a průmyslu. Vznikla tu vyšší odborná škola strojírenská, učitelský institut a pobočka Akademie věd NDR (Serbski institut). V 70. letech byla přistavěna sídliště, po roce 1990 bylo k Budyšínu připojeno mnoho sousedních vsí (Židow/ Seidau, Bórk/ Burk, Hornja Kina/ Oberkaina, Delnja Kina/ Niederkaina a další). Roku 1974 byla severně od města vybudována přehrada na místě dvou lužickosrbských vesnic Małsecy/ Malsitz a Hněwsecy/ Nimschütz.

V Budyšíně se rozvinula celá řada dalších lužickosrbských institucí: roku 1948 sem přesídlilo Srbské gymnázium (po působení ve Varnsdorfu a České Lípě), roku 1952 tu vznikl Serbski ludowy ansambl, později Serbski rozhłós a další. Na novém místě na Poštovním náměstí byl vybudován Srbský dům (původní budova vyhořela na konci 2. světové války a byla stržena, zachovaly se ale sbírky tam uchovávané), kde sídlí Domowina - svaz Lužických Srbů a další lužickosrbské instituce.

Serbski dom na Postowem naměstu

V 90. letech 20. století byla obnovena velká část městského jádra, za socialistického režimu dosti zpustlého. Budyšín si i nyní zachovává význam jako průmyslové město. Proslulost Budyšín získal výrobou budyšínské hořčice.

V Budyšíně se každoročně koná řada kulturních podniků, z nichž mnohé souvisí s lužickosrbskou kulturou (např. velikonoční jízdy do Radworu/ Radiboru). 1. září 2002 Budyšín slavnostním průvodem oslavil tisícileté výročí první písemné zmínky o městu. Podnebí v Budyšíně ovlivňují silné jižní větry, vanoucí z Čech a sílící v úzkém údolí Sprévy. Ve středověku byl proto Budyšín pokládán za město se zdravým povětřím a dodnes se říká: když vítr neví, kudy kam, fouká přes Budyšín.

Osobnosti

Jan Leisentritt (1527-1586), olomoucký rodák, děkan budyšínské kapituly a později první administrátor míšeňského biskupství, hlavní autorita pro hornolužické katolíky. Autor celé řady církevních spisů a dodnes používaného zpěvníku; uvažoval i o zavedení národního jazyka - němčiny i lužické srbštiny - do katolické liturgie, což ale ztroskotalo pro odpor papežské kurie.
Na budyšínském gymnáziu (založeno 1556, sídlilo dlouho v jedné z bašt městského opevnění) působila řada významných humanistů, např. budyšínský rodák Kašpar Janitius, snad lužickosrbského původu, autor školských dramat.
Kašpar Peucer, profesor ve Wittenberku, zeť a stoupenec Filipa Melanchthona, byl pro náboženské smýšlení vězněn; vedl mimo jiné latinskou korespondenci s biskupem Jednoty bratrské Janem Blahoslavem.
Z malířů stojí za zmínku Michael Sporer a Jan Kreuter.
Hudebník a skladatel Jan Kryštof Pezel, původem z Kladska, byl členem cechu pištců v Budyšíně.
Nejslavnější kriminální případ Budyšína je příběh hejtmana lupičů Jana Karaska (1765-1809), jehož příběh poskytl látku řadě literárních děl. Psal o něm i Egon Ervín Kisch ve svém pražském Pitavalu.
Jan z Gersdorfu a Georg Mättig byly významné osobnosti pozdního humanismu, kteří podporovali v Budyšíně rozvoj školství (nadace).
Handrij Zejler († 1872), narozen v části města Slona Boršć, zakladatel moderního lužickosrbského básnictví.
Slavista Arnošt Muka († 1932).
Slavista a publicista Jan Arnošt Smoler († 1884)
S Budyšínem je spojena i osobnost Jurije Brězana († 2006), významného lužickosrbského básníka moderní doby.

Lužičtí Srbové v Budyšíně

Budyšín je dnes správním střediskem Lužických Srbů, je sídlem většiny lužickosrbských institucí.

Sídle zde Domowina, svaz Lužických Srbů, zastřešující organizace, která hájí národnostní práva Lužických Srbů, jejich jménem vystupuje, dbá na zachování a rozvoj kultury, jazyka a tradic.

V Budyšíně má své sídlo i Załožba za serbski lud, nadace do které přispívá spolková vláda Německa, saská a braniborská vláda. Prostřednictvím této nadace jsou financovány instituce a projekty, které umožňují zachování a rozvoj lužickosrbského jazyka, kultury a tradic.

V Ludowem nakladnistwu Domowina vycházejí takřka všechny lužickosrbské knihy, noviny a časopisy. Redakce Serbskich Nowin připravuje deník v lužické srbštině.

Sídlí zde Matice Srbská, Serbski institut a Serbski kulturny archiw.

Školské středisko Witaj zajišťuje chod školek a škol, kde se děti učí lužické srbštině. Středoškolské vzdělání poskytuje Serbski gymnazij.

V Budyšíně má sídlo Zwjazk serbskich wumělcow, Serbski ludowy ansambl.

Naleznete tu i spolek lužickosrbské mládeže Pawk.

K návštěvě doporučujeme:

Kulturní středisko v Srbském domě (Serbska kulturna informacija), které nabízí nabízí knihy, hudební nosiče, informační letáky a brožurky atd.

Póstowe naměsto 2/ Postplatz 2
tel. 0049/ 3591/ 42105
mail: stiftung-ski@sorben.com

Restauraci a kavárnu Bjesada v Srbském domě.

Póstowe naměsto 2/ Postplatz 2
tel. 0049/ 3591/ 47027

Nedaleká Smolerjec kniharnja prodává lužickosrbské publikace.

Sukelnska 27/ Tuchmacherstrasse 27
tel. 0049/ 3591/ 42232

Serbski muzej Budyšin

Hród 3 - 5/ Ortenburg 3 - 5
tel. 0049/ 3591/ 424 03
mail: sm@sorbisches-museum.de

Němsko-Serbske ludowe dźiwadło

Seminarska 12/ Seminarstrasse 12
tel. 0049/ 3591/ 5840

Serbski restaurant Wjelbik

Žitna hasa 7/ Kornstrasse 7
tel. 0049/ 3591/ 501330
mail: info@wjelbik.de

Památky

Městské jádro Budyšína si dosud uchovalo středověký půdorys se zbytky opevnění a věží, okrášluje jej řada půvabných barokních fasád. Budyšín mohl těžit z blízkosti Drážďan. Řada tamních umělců a architektů pracovala i v Budyšíně, přitom na rozdíl od Drážďan, zničených v únoru 1945, se historický střed Budyšína zachoval.

Na nejvýše položeném místě ve výšce 219 m. n. m. byla vybudována hlavní dominanta a nejstarší památka města, gotický halový chrám sv. Petra. Stavba byla zahájena na počátku 13. století. Nejstarší dochovanou částí je částí západní průčelí z konce 13. století, zdobené románsko-gotickým ústupkovým portálem.

Ze dvou plánovaných věží byla postavena pouze jižní. Tato mohutná čtverhranná věž byla dokončena až v 17. století, vysoká je 84 m. Je veřejnosti přístupná a nabízí se odsud široký rozhled na město i okolí.

Vlastní halový kostel je pozdně gotickým dílem z 15. století (síťová klenba), kostel má čtyři lodi a nepravidelný, zakřivený půdorys. Katolickou a protestantskou část odděluje přepážka (dnes 1 metr vysoká). V protestantské části kostela se dochoval např. dřevěný renesanční oltář, knížecí lóže (1673) a secesní varhany (1909). Někdy se v kostele pořádají koncerty na dvojí varhany, v katolické i evangelické části kostela. V katolické části kostela stojí za pozornost velký barokní krucifix Balthasara Permosera (1713) a hlavní oltář (1722, s obrazem Petra přijímajícího klíče). Kostel fungoval po obnovení drážďansko-míšeňského biskupství roku 1921 jako katedrála tohoto biskupství (až do roku 1979, kdy biskupství přesídlilo do Drážďan).

V blízkosti chrámu sv. Petra se nachází děkanát budyšínské kapituly, cenná stavba se středověkými základy. Na tomto místě stál původně kapitula sv. Petra založená ve 13. století biskupem Brunem II. z Míšně, v roce 1634 poškozená požárem. Děkanát byl přestavěn barokně, upoutá zejména monumentální portál ve stylu českého baroka (1753-1755). Dnes se tu nachází archiv drážďansko-míšeňského biskupství a Pokładna/ Schatzkammer, muzeum, kde je vystavena řada cenných liturgických předmětů často již středověkého původu.

Původní radnice byla postavena v roce 1213. Na konci 15. století byla doplněna věž, která byla v roce 1582 zvýšena, bylo přidáno další poschodí s kamenným ochozem. Na počátku 18. století byla věž přestavěna v barokním slohu. Dnešní barokní podobu radnice získala v letech 1729 - 1732. Stavitelem byl Johann Christoph Neumann, od něhož pochází také dvojité barokní schody na severní straně. Na radnic je umístěna trojice věžních hodin, jedny jsou sluneční.

Hlavní náměstí, do kterého ústí sedm ulic, vroubí řada barokních domů. V ploše náměstí je vyznačen kámen s maltézským křížem, vyznačující místo, kde byli roku 1406 popraveni vzbouřivší se řemeslníci. Za pozornost stojí i renesanční kašna od Kryštofa Walthera II. se sochou rytíře. V novorenesančním Gewandhausu (dům, kde bylo skladováno textilní zboží) se zachoval radní sklípek z roku 1472. Městská lékárna funguje na náměstí již od roku 1524. Naproti Gewandhausu se nachází rozsáhlý barokní Hartmannský dům z roku 1720.

Chrám sv. Mikuláše v severní části města jako součást opevnění byl vypálen za třicetileté války (1634). Zůstalo však zachováno obvodové zdivo, uvnitř kterého a v okolí je dnes hřbitov, lužickosrbský Slavín, na kterém jsou pohřbeny významné lužickosrbské osobnosti, například:
Franc Lock, biskup, spolužák a přítel Josefa Dobrovského
Jurij Łušćanski, poslední lužickosrbský biskup
Michał Hórnik, Nerudův spolužák a jeden z nejvýznamnějších lužickosrbských buditelů
Filip Rězak, autor německo-lužickosrbského slovníku

Součástí jižního opevnění byl kostel sv. Michala, trojlodní stavba z 15. století. Podle pověsti byl postaven jako poděkování za záchranu města před husity. Od roku 1619 slouží jako lužickosrbský evangelický kostel, byla zde zřízena i škola. Kostel je dodnes pokládán za katedrálu evangelických Lužických Srbů.

Kostel společně se Starou vodárnou, v dnešní podobě z roku 1558, vytvářejí nejznámější siluetu Budyšína. Vodárna, původně též součást opevnění, čerpala vodu ze Sprévy a pomocí umně propojených čerpadel a dřevěného potrubí byla voda rozváděna k 86 kašnám a žlabům ve městě. Dnes slouží jako technické muzeum.

Uprostřed starého města se nacházejí trosky františkánského kláštera. Klášter byl vybudován v roce 1240. V roce 1589 vyhořel a poté již nebyl obnoven. Zbytky zdiva byly využívány jako stavební materiál, teprve v roce 1620 městská rada ukončila odtěžování zdí. V okolí rozpadajícího se kláštera si nemajetní měšťané postavili nízké malé domky, které zcela vyhořely v roce 1894. Půda klášterního kostela je dodnes využívána jako zahrádky.
V západní části někdejšího františkánského kláštera v roce 1877, když voda ze Staré vodárny přestala dostačovat, byla postavena Nová vodárenská věž, která sloužila až do roku 1979.

V ohybu řeky stojí hrad Ortenburg. Původně gotická stavba byla renesančně přestavěna (vynikají renesanční štíty). Vstup do hradu střeží Matyášova brána s pozdně gotickou kaplí sv. Jiří. Byla vybudována za vlády uherského krále Matyáše Korvína, který se zmocnil Lužice na konci vlády krále Jiřího z Poděbrad. Proto je na pískovcovém reliéfu Matyáš vypodobněn tak, že se sedí na trůně a opírá se nohou o českého lva.

Při prohlídkách města s průvodcem je možno navštívit audienční síň se štukovým stropem z roku 1662, na kterém jsou zachyceny hlavní události z historie Horní Lužice. Za zmínku stojí hradní kaple z 15. století. V hlavní hradní budově sídlí dnes saský správní soud.

Ke hradu vede ulice Schlossstraße, která je vroubená řadou domů většinou s barokními fasádami, ale středověkými základy.

Na nádvoří hradu stojí Lužickosrbské muzeum/ Serbski muzej. Původní budova byla postavena jako solný sklad, později sloužila jako soud. Za druhé světové války tu sídlilo gestapo. Od roku 1971 je zde umístěno Lužickosrbské muzeum. Bohaté stálé sbírky zahrnují období od pravěku do současnosti, nádherná je sbírka lidových lužickosrbských krojů. Každoročně jsou pořádány i zajímavé příležitostné výstavy.

Římskokatolický kostel P. Marie pochází ze sklonku 13. století. Původně se v okolí kostela nacházel hřbitov. V roce 1431 byl poškozen husity, poté byl obnoven. Od roku 1634 až do dneška se v něm slouží lužickosrbské katolické mše pro Lužické Srby z města i okolních vsí. Lužičtí Srbové kostel názývají Cyrkej našeje Lubeje knjenje.

Sedmnáct věží a bašt kdysi střežilo Budyšín. Dodnes se dochovala velká část hradeb i řada středověkých věží, které dotvářejí půvabnou siluetu města.

Nejmalebnější je Bohata wěža z 15. století, vysoká 55 m, která je vychýlená o 1,44 m k severovýchodu. Věž byla totiž roku 1718 opatřena mohutnou barokní lucernou, která stavbu přetížila a způsobila její vychýlení. Na věži se nachází renesanční reliéf Rudolfa II, krále českého, uherského a císaře římského.

Lawska wěža stojí poblíž Mostu měra z přelomu 14. a 15. století, na jižní straně je umístěn reliéf saského krále Alberta I. (1913).

Dále se dochovaly Serbska wěža z 15. století, Šulerska wěža z 15. století a Mikławška wěža z počátku 16. století, nad průjezdem brány je reliéf hlavy Pětra z Přišec, který byl za podporu husitů popraven.

Nedaleko Bohate wěže na Kornmarktu č. 1 je muzeum Budyšína, je tu i sbírka rytin Albrechta Dürera, obrazy Lucase Cranacha.

Nad dnešním předměstím Židow na levém břehu Sprévy bylo kdysi slovanské hradiště. Dnes je tu evangelický hřbitov s hrobem lužickosrbského buditele Jana A. Smolera.

Odkazy a více

www.bautzen.de  stránky města Budyšína

www.senf-stube.de  hořčičná restaurace

www.bautzner-senfladen.de  obchod s hořčicemi

Fotogalerie - Další informace - Tisk