Žitava

Město Žitava/ Zittau leží v Žitavské pánvi na řece Mandavě pod severními svahy Lužických hor, zároveň na trojmezí České republiky, Německa a Polska.  Město, v současné správní hierarchii německých měst označované jako Große Kreisstadt (velké krajské město), mělo 31. prosince 2007 29 361 obyvatel. Znak města je čtvrcený, v 1. a 4. poli se nachází dvouocasý stříbrný český lev na červeném poli (doložen poprvé za Jana Lucemburského), ve 2. a 3. černá slezská orlice na zlatém poli. Na štítku uprostřed je ještě stříbrná iniciála města „Z".

Žitava tvoří přirozené středisko oblasti nazývané Žitavsko, jež ve středověku patřilo přímo k Českému království a plnilo úlohu spojnice mezi Čechami a Horní Lužicí. Vedla tudy obchodní stezka z Prahy do Horní Lužice, na české straně zvaná Žitavská cesta. Území mělo původně vlastní správu v čele s fojtem, církevně patřilo k pražské diecézi (formálně až do roku 1783).

Žitava

Dějiny města

Na území Žitavy existovalo původně slovanské osídlení, k němuž na počátku 13. století přibyla lánová ves německých kolonistů. První písemná zmínka o Žitavě pochází z roku 1238, kdy se hovoří o pánech „de Sittavia", kteří patřili ke známému rozrodu Ronovců. Název města se odvozuje od slovanského označení pro „žito". Přemysl Otakar II. někdy po polovině 13. století (nejčastěji se uvádí rok 1255) povýšil Žitavu na město, nechal ji opevnit a zřídil zde dokonce mincovnu. Žitava se tak stala nejseverněji položeným královským městem Čech. Již na konci 13. století byl ve městě založen řádový dům (komenda) johanitů a někdy v té době také minoritský konvent.
Během 14. století se v Žitavě velmi rozvíjela řemesla a obchod (výroba sukna a piva, obchod s borytem). Roku 1346 se Žitava připojila k hornolužickému Šestiměstí, což přispělo k jejímu postupnému sblížení s Horní Lužicí (s konečnou platností za husitských válek); v rámci Šestiměstí byla Žitava označována přídomkem „bohatá". Žitavští, stejně jako celá Horní Lužice, se nepřipojili na stranu husitů a naopak sehráli významnou úlohu v obraně země proti husitským vojskům. Do Žitavy se tehdy uchýlili kanovníci svatovítské kapituly z Prahy i se svým pokladem včetně cenných, dodnes dochovaných rukopisů.

Druhá polovina 15. a zejména 16. století jsou obdobím dalšího hospodářského rozkvětu města. Jako ostatní lužická města i Žitava získala rozsáhlý pozemkový majetek (vůbec největší z hornolužických měst). Žitavští bohatli nadále zejména z výroby sukna a stále více také z plátenictví, do něhož byla zapojena i celá řada vsí širokého okolí Žitavy, a to na německé i na české straně dnešní hranice.

Žitavští velmi záhy, od počátku 20. let 16. století, začali přijímat luteránskou reformaci. V jejím důsledku byl zesvětštěn zdejší minoritský klášter i johanitská komenda. V budovách kláštera se usadilo později velmi proslulé žitavské gymnázium, kde studovala i řada měšťanů a šlechticů původem z Čech. O jeho založení se zasloužil především Mikuláš Dornspach, žitavský purkmistr pocházející z rodu usazeného původně v Moravské Třebové.

Budova bývalého gymnázia

Za třicetileté války město opakovaně utrpělo pustošením a ubytováním císařských i švédských vojsk. Přesto Žitava nadále kulturně rozkvétala, jak dokládá třeba i přítomnost významného varhaníka a hudebního skladatele Andrease Hammerschmiedta († 1675). Už od 20. let 17. století se v pohraniční Žitavě usazovali čeští exulanti, kteří zde vytvořili silnou českou obec, jež se přes všechny obtíže udržela do 20. století (české kázání tu bylo naposledy proneseno roku 1846, poslední česky mluvící obyvatelstvo odsud odešlo po druhé světové válce). Z  exulantů zmiňme alespoň významného pedagoga a literáta Kristiána Weiseho (1642-1708) či Václava Klejcha, zakladatele tiskárny, v níž pak vyšla řada českých evangelických náboženských knih (zejména Kancionál Evangelický, 1717).

Roku 1757 město v důsledku bombardování rakouského vojska během sedmileté války vyhořelo. Požár přinesl veliké ztráty na životech a zničil nenávratně starší podobu města. Jinak bylo ale 18. století dobou pokračujícího rozkvětu zejména textilního průmyslu, k němuž nemalou měrou přispěli i čeští exulanti. Zvláště po požáru vyrůstaly přepychové barokní domy, dodnes charakteristické pro vzhled jádra města.

Počet obyvatel Žitavy a její blahobyt dále rostly v 19. století (38 000 obyvatel před 1. světovou válkou). Město zůstávalo hlavním centrem průmyslového saského plátenictví, vznikla zde řada tkalcoven, barvíren, ale také elektrárna, plynárna a rozmanité další, zejména strojírenské podniky. V 19. století ve městě působil jako městský porodník F. W. L. Hirt († 1827), který roku 1801 zavedl očkování proti neštovicím, hudební skladatel H. Marschner († 1861), z architektů klasicismu a počínajícího historismu K. F. Schinkel a C. A. Schramm. Roku 1802 tu bylo otevřeno divadlo, roku 1884 byla zřízena městská nemocnice. Právník M. A. Thiemer († 1913) se zasloužil o vybudování úzkokolejné železnice z Žitavy do Ojvína, která je dodnes v provozu.

Na konci 2. světové války byly v okolí Žitavy zřízeny pobočky koncentračních táborů Groß-Rosen a Osvětim, jejichž vězňové byli nasazeni na práci do žitavských továren (tábor v Klein Schönau). Za časů národního socialismu byla pronásledována i česká menšina ve městě a okolí a likvidována zdejší silná židovská komunita.

Po roce 1945 zažila pohraniční Žitava velký příliv německých utečenců z českých i slezských pohraničních oblastí. Zároveň zaznívaly i úvahy o připojení Žitavska k Československu, mj. na základě přítomnosti potomků českých exulantů v kraji. Vedení nové hranice mezi Polskem a Německem potom odtrhlo Žitavu od jejího přirozeného zázemí, přerušilo spojení směrem na východ a vedlo k jejímu poklesu na okrajové pohraniční město. Roku 1950 dosáhl počet obyvatel Žitavy 47 tisíc, svého historického vrcholu.

Ustrnutí města zesílilo po roce 1990, kdy zanikl v podstatě všechen tradiční průmysl ve městě, z něhož odešla takřka polovina obyvatel za lepšími pracovními a životními příležitostmi na německý západ. V současnosti pokračují pokusy město revitalizovat, například založením Vyšší školy Žitava-Zhořelec (Hochschule Zittau-Görlitz) nebo zřízením nových průmyslových zón. Na počátku května 2004 se právě v Žitavě konaly společné německé, české a polské oslavy rozšíření Evropské unie.

Osobnosti

Autor slavné Zbraslavské kroniky, stěžejního pramene pro české dějiny 1. poloviny 14. století, je tradičně označován jako Petr Žitavský. Jestli skutečně ze Žitavy pocházel, není možné jednoznačně rozhodnout.

Městský písař Jan z Gubenu († 1387) je autorem nejstarší žitavské městské kroniky zachované v originále a psané převážně německy.

Památky

Františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla vysvěcený v roce 1293, byl přestavěn po skončení husitských válek, chrámová loď je až z roku 1480. Věž je vysoká 70 m. Jeho přístavba, Heffterbau, sloužila jako modlitebna českých exulantů; barokní sál se stal sídlem první městské knihovny. Dnes je sídlem městského muzea (Städtische Museen Zittau).

Farní kostel sv. Jana Křtitele je klasicistická stavba z roku 1837 podle návrhů Karla Fridricha Schinkela. Pozoruhodný je kazetový strop v kostele. Gotická plastika sv. Václava, dříve umístěná na západní fasádě, se dnes nachází v městském muzeu.

Původně na tomto místě stála románská bazilika z roku 1230, která byla zbudována pro maltézský řád, později došlo k rozšíření kostela v gotickém slohu. V roce 1757, během sedmileté války, byl kostel téměř zcela zničen. Od základů obnoven byl v letech 1766 - 1837. Kostel má 60 m vysokou věž, která je přístupná. Z věže je nádherný pohled na město, Lužické a Jizerské hory, Hornolužickou vrchovinu (Kotmar).

Kostel sv. Kříže z počátku 15. století byl postavený patrně pod vlivem pražské parléřovské huti. Nezvyklý půdorys je tvořen téměř čtvercem o stranách zhruba 16 m. Uvnitř se zvedá klenba ve tvaru hvězdy, která spočívá na jediném dvanáctimetrovém středovém pilíři. V roce 1651, poté co byl kostel poškozen požárem, započal celková obnova, na kterou přispěli žitavští měšťané. Stěny a empory pokrývají epitafy (náhrobní nápisy) žitavských rodin, zlaté a černé tabulky s nápisy, jejichž okázalost svědčí o hospodářském rozkvětu města. Lavice z roku 1654 byly bohatě vyzdobeny řezbou. Ve druhé polovině 20. století začal kostel chátrat, před zničením jej zachránila skupina obětavých lidí. V roce 1990 kostel převzalo město Žitava a v roce 1995 se stal výstavním prostorem pro Velké žitavské postní plátno.

Velké žitavské postní plátno/ Fastentuch o rozměrech 6,8 x 8,2 m obsahuje 90 biblických výjevů. Začínají stvořením světa a končí posledním soudem. Starému zákonu je věnováno 45 obrazů, Nového zákonu také 45 obrazů. Ve středověku se stalo zvykem po dobu čtyřicetidenního půstu zahalovat plátnem oltáře kostelů. Věřícím byl odepřen pohled na svátost oltářní, aby k tělesnému půstu přibyl i půst duchovní. V celé Evropě se dochovalo jen několik podobných pláten, v Čechách se nezachovalo žádné.

Plátno kostelu věnoval v roce 1472 žitavský obchodník s kořením Jakob Gürtler. Sloužilo až do roku 1672, kdy bylo zapomenuto. Zachování do dnešní doby bylo umožněno až neuvěřitelnou souhrou šťastných okolností. Kostel sv. Kříže postihlo několik požárů, které by nepochybně zničily i plátno. Avšak v roce 1840 bylo plátno náhodou objeveno za policí knihovny žitavské radnice. Poté bylo vystavováno v Drážďanech. Před poškozením při bombardování Drážďan jej zachránil převoz zpět do Žitavy. Po uložení ve sklepení hradu Ojvín na konci druhé světové války bylo nalezeno ruskými vojáky, kteří jej roztrhali na více kusů a použili pro zbudování sauny v lese. Krátce poté bylo náhodným chodcem nalezeno a uloženo v Žitavě v muzejním depozitáři. Zde zůstalo téměř až do konce 20. století. V letech 1994-1997 bylo v restaurátorské dílně nadace Abbeg-Stiftung ve Švýcarsku obnoveno, ze 16 dílů byl vytvořen opět jeden celek. Vystaveno bylo v kostele sv. Kříže. V městském muzeu je vystaveno ještě Malé žitavské postní plátno (Fastentuch) (1573).

Marktplatz, hlavní náměstí, obklopuje řada měšťanských domů zbudovaných v duchu českého baroka (Fürstenherberge č. 13, bývalý hostinec Zur Sonne č. 9). Renesanční Dornspachův dům na okraji náměstí (1553), kdysi obydlí purkmistra Dornspacha, má půvabné arkádové nádvoří. Radnice byla postavena v 19. století podle Schinkelových plánů v duchu italských paláců.

Sedmipodlažní Solný dům z roku 1511, později maštale (Marstall). Vedle ní stojí stará městská kovárna. Dnes je uvnitř umístěna mj. knihovna Christian-Weise Bibliothek, která uchovává cenné sbírky rukopisů a starých tisků a pořádá zajímavé výstavy.

Mimo historického středu je pozdně gotický katolický kostel P. Marie z let 1260-80 při dřívější johanitské komendě. Byl přestavěn koncem 16. století.

Kostel Nejsvětější Trojice byl postaven (tehdy za hradbami) v letech 1488-1500.

Řeznická bašta/ Fleischerbastei je jedinou zachovanou baštou městského opevnění.

Ve městě se zachovalo i několik historických kašen. Rolandova kašna (1585), kašna Samaritánek (1679), Herkulova kašna (1708) a Labutí kašna (1710).  

Odkazy a více

www.zittau.de  stránky města Žitavy

Fotogalerie - Další informace - Tisk