Lubij

Město Lubij/ Löbau leží na říčce Lubata/ Löbauer Wasser, pod severními výběžky Hornolužické vrchoviny, geograficky zhruba uprostřed Horní Lužice, ve zvlněné krajině poseté půvabnými vesnicemi plnými typických hrázděných domů. Tvoří tak mimochodem vhodné východisko pro poznávání celého regionu. Rozkládá se v průměrné nadmořské výšce 260 m nad mořem. Nad městem se tyčí 449 m vysoký čedičový dvojvrch Lubijska Hora/ Löbauer Berg a Wowča hórka/ Schafberg vulkanického původu, které jsou chráněny přírodní rezervací. Působením povětrnostních vlivů vznikly na obou kopcích půvabné útvary (kamenná moře).

Město mělo 31. prosince 2007 17.278 obyvatel. V městském znaku se nachází český dvouocasý lev, stojící uprostřed zlaté městské brány se dvěma věžemi na červeném poli. Etymologie názvu města je nepochybně slovanská, nikoli však jednoznačně vysvětlená. Lubij má statut velkého okresního města (Große Kreisstadt). Město se ze správního hlediska člení na centrum a 24 městských částí (např. Stara Chójnica/ Altcunnewitz, Bělecy/ Bellwitz, Ketlicy/ Kittlitz, Wolešnica/ Oelsa, Serbske Kundraćicy/ Wendisch-Cunnersdorf), Serbske Pawlecy/ Wendisch-Paulsdorf).

Pohled na Lubij

Dějiny města

Nálezy keramiky a bronzových předmětů v údolí Lubaty, stejně jako opevněné šance na Wowčí hórce svědčí o pravěkém osídlení v této oblasti nejpozději v době kultury lužických popelnicových polí (cca 1000 př. n. l.). Název města i řady okolních vesnic nesporně dokládá slovanský základ osídlení. Slované v okolí Lubije převládali ještě v 17. století, vesnice na severozápad od města zůstaly lužickosrbské do první poloviny 20. století.

Město vzniklo plánovitě jako středisko obchodu a řemesel, dodnes o tom svědčí veliké náměstí, v průběhu německé kolonizace, v době, kdy Horní Lužice spadala pod českou vládu (za Přemysla Otakara I., někdy kolem roku 1200), a bylo opevněno hradbami. První písemnou zmínku o městě Lubaw nacházíme ale až v listině míšeňského biskupa Bruna II. z roku 1221. Roku 1336 je poprvé zmiňován zdejší františkánský klášter. Právě v Lubiji bylo založeno 21. srpna 1346 hornolužické Šestiměstí, jehož členové se zde (nejčastěji v refektáři františkánského kláštera) až do roku 1815 scházeli, jistě i s ohledem na ústřední polohu města v Horní Lužici. Lubij zůstával vždy ve stínu větších měst Šestiměstí (především Budyšína a Zhořelce), byť tu v raném novověku býval největší trh s přízí v Horní Lužici a druhý největší trh s obilím v Sasku.

Město opakovaně ničily požáry (doloženo jich je nejméně šest), roku 1431 Lubij zpustošili husité. Z roku 1502 máme první odhady počtu obyvatel města (cca 1.200), mezi nimiž byli i Lužičtí Srbové. Privilegium pro řezníky z roku 1448 zakazuje přístup k tomuto povolání Srbům, ovčákům a hercům a od členů cechu požaduje manželský původ a opravdové německé zvyky. Po reformaci se uvažovalo o zřízení lužickosrbské školy v budovách zrušeného františkánského kláštera v Lubiji. Plán však zmařil jeden z požárů města.

Jako ostatní hornolužická města byl i Lubij postižen Pönfallem roku 1547 (také Lubijští museli zaplatit 20 tisíc zlatých pokuty a ztratili na dlouho svá privilegia a nemovité majetky) a třicetiletou válkou. Kolem roku 1700 těžili Lubijští nejvíce z rozkvětu hornolužického plátenictví i dálkového obchodu, který zasahoval až do zámoří. Po posledním velkém požáru města roku 1710 byla znovu budována radnice a četné měšťanské domy. Roku 1730 mělo město již 2 211 obyvatel. Roku 1847 získalo město železniční spojení (Drážďany-Zhořelec) a pěkné, rozsáhlé nádraží. Další - dnes už zrušené trati - vedly do Žitavy, Habrachćic/ Ebersbachu, Wósporku/ Weißenbergu a Kumwałdu/ Cunewaldu.

Náměstí v Lubiji

V 19. století hospodářství města ovládal textilní průmysl (první továrna byla Hildebrandtova barvírna otevřená roku 1835, z níž se později vyvinul Oberlausitzer Textilveredelungswerk). Kvetla tu i řada odvětví zpracovatelského průmyslu (zpracování přírodního kamene, cihelna, pivovar Bergquell Brauerei, výroba octa, cukrovar, výroba nudlí, mlékárna), vedle toho tu vznikly i strojírenské závody či slavná manufaktura na klavírní křídla a piana. Roku 1864 byla v Lubiji založena zahradnická škola (Reinhard Neumann), 1898 byla otevřena elektrárna a vzápětí i plynárna.

Na počátku 20. století v Lubiji působily i úvěrové ústavy, několik úřadů (finanční a zdravotní), kasárna, policie, krajský soud a vězení. Roku 1912 byla postavena nemocnice, roku 1923 zřízena tiskárna. Od roku 1924 tu vycházely noviny Volkszeitung für die Oberlausitz. Ve městě se nacházela také obchodní, odborná a průmyslová škola. Mezi lety 1873-1998 tu působil i učitelský ústav (královský učitelský seminář, později institut pro vzdělání učitelů).

Roku 1910 žilo v Lubiji již 11 837 obyvatel. Za 1. světové války tu sídlil záložní lazaret a město se výrazně podílelo na výrobě pro válku. Na konci 2. světové války město uniklo válečným událostem. Po roce 1945 v Lubiji dále přibývalo obyvatel a rozvíjel se průmysl, zejména textilní. Soukromé podniky byly ovšem vyvlastňovány sovětskou okupační mocí a vzápětí zestátňovány, jako např. firma na zpracování žuly a lomového kamene (podnik byl nově založen roku 1991 jako Löbau-Granit-Gmbh). Roku 1950 byl u paty Lubijské Hory otevřen sportovní stadion, od šedesátých let vznikala nová sídliště. Roku 1988 byl dokončen 162 m vysoký televizní a rozhlasový vysílač na Wowčí hórce. Význam pro město stále měla i vojenská posádka.

Po roce 1990 nastává i v Lubiji úpadek průmyslu, což nutně působí ubývání obyvatel (zanikla továrna na výrobu vagónů, cukrovar, všechny textilní podniky). Udržela se ale firma August Förster (výroba klavírů a pián, působící od roku 1859). Zrušena byla také důstojnická vysoká škola a později i učitelský ústav. Roku 1994 ztratil Lubij statut okresního města (vznikl nový okres Lubij-Žitava). Lubij si sice podržel statut velkého okresního města, ale všechny politicko-administrativní funkce přebrala Žitava. Navzdory zdařilým opravám městského jádra tak má dnes Lubij, stejně jako Kamenec a Nieska , v rozporu s bohatou minulostí spíše maloměstský ráz. V Lubiji se nachází soud, pobočka pracovního úřadu, finanční úřad ad.; působí tu čtyři základní a dvě střední školy, dvě gymnázia, dvě odborné školy a hudební škola.

Osobnosti

Z významných lubijských rodáků zmiňme politika Willibalda Apelta, režiséra Bernda Böhlicha či falzifikátora Hitlerových deníků Konrada Kujau. V Lubiji se narodila též socialistická politička a bojovnice za ženská práva Marie Wackwitz.

Alfred Moschkau byl aktivním publicistou a regionálním historikem, Karl Benjamin Preusker průkopníkem hnutí za lidové knihovny.

Ve městě působil také Alfons Adolph, fotograf, který začal vydávat pohlednice s dovolenkovými motivy. Roku 1879 založil v Lubiji nakladatelství a světlotiskovou tiskárnu.

V letech 1808-12 zde vydával J. Dejka první lužickosrbský měsíčník Serbow powedar a kurier.

Památky

Staré soukenické město si navzdory četným pustošivým požárům a válečným událostem uchovalo architektonicky pozoruhodné centrum (pod památkovou ochranou tu je na 500 objektů). Vyniká zejména barokní radnice, postavená po velkém požáru města roku 1711 podle plánů žitavského stavebního inspektora Heinricha Preschera s využitím zbytků předchozí pozdněgotické stavby (z ní se dochovala např. středověká sklepení). Nad hlavním vchodem do radnice se nachází saský i český (dvojocasý) lev a lubijský městský znak. Na gotické radniční věži s cimbuřím stojí za povšimnutí hodiny s barokním ciferníkem s měsíčními fázemi a dvoje sluneční hodiny (jedny ukazují čas odpoledne, druhé dopoledne). Radnice sloužila zároveň jako obchodní středisko (podloubí, masné krámy).

Nalevo od radnice spatříme barokní dům zvaný také dům u Zlaté lodi (1712), obchodní dům plátenické firmy Schlucker-Lucke. Nedaleko také pozdněrenesanční domy č. 17 a 14; klasicistní dům č. 3. Hodnověrný dojem historického města budí domy v Badergasse. Na Budyšínském náměstí se dochoval nejvýchodněji položený mílový poštovní sloupek v Sasku (1725). Podle starších předloh byly zhotoveny v Lubiji další dvě kopie mílových sloupů.

Hlavní městský kostel sv. Mikuláše, od reformace luteránský, má chór z přechodného období románsko-gotického (13. století). Chrámová loď je ze 14. století. Kostel byl výrazně upravován v letech 1884/85 podle plánů Ludwiga Möckela.

Na východ od radnice stojí jednolodní, do reformace františkánský gotický kostel sv. Jana (z 15. století), který byl v 17. a 18. století upravován. V refektáři kláštera se ve 14. a 15. století konala jednání členů Šestiměstí. Po reformaci byl určen pro Lužické Srby z předměstí a okolních vsí. Evangelické lužickosrbské bohoslužby se tu konaly až do roku 1912. Prostor dnes slouží jako kulturní centrum Euroregionu Nisa.

Nedaleko se nachází velmi zajímavé městské muzeum (Johannisstraße 5) s expozicí věnovanou dějinám Lubije, celého Šestiměstí a kultuře a řemeslu, Horní Lužici vůbec. Mj. se tu nachází sbírka lužického selského nábytku. K nejcennějším exponátům patří slavnostní pohár používaný kdysi při zasedáních členů Šestiměstí (17. století).
Otevřeno: út-pá 9:30 - 16:30, so 13:00-17:00, ne 14:00-17:00.

Za hradbami byl postaven goticko-barokní kostel sv. Ducha.

V Lubiji se zachovaly části středověkého opevnění. Na starém hřbitově stojí za pozornost barokní, rokokové a empírové rodinné hrobky, ale i hroby vojáků z doby napoleonských válek.

Ze zástupců moderní architektury nelze opomenout dům továrníka Schminkeho z roku 1933 (Kirschallee 1b). Vilu s ocelovým skeletem navrhl pro majitele továrny na výrobu nudlí architekt Hans Scharoun (člen hnutí Bauhaus); je řazena mezi jeho nejkvalitnější díla. Scharoun si tu prý splnil svůj dětský sen, když mohl projektovat dům podobný lodi. Stylově navržena byla i zahrada.

Z novějších staveb zmiňme dále římskokatolický kostel Jména P. Marie (1892), bývalé lázně krále Alberta (König Albert Bad, dnes restaurace) a Brücknerovu vilu (1901).

Nad městem se tyčí Lubijska Hora/ Löbauer Berg (447 m), s jedinečnou litinovou vyhlídkovou věží nazývanou po saském králi, jemuž byla věnována, Friedrich-August Turm nebo jednoduše litinová věž (výška 28 m). Dnes symbol města nechali roku 1854 vybudovat lubijští měšťané. Kovové součástky na rozhlednu, 176 železných desek a 1000 malých částí, spojovaných olověnými díly, byly odlity ve slévárně v Bernsdorfu a jsou utvářeny v neobyzantinském a neogotickém duchu. Osmibokou věž člení tři galerie a na vrchol vede točité schodiště. Celková váha litinové konstrukce výjimečné i v evropském měřítku činí asi 70 tun. V září 1993 byla vyhlídková věž, z níž se nabízejí krásné výhledy do okolí, úplně rozebrána a rekonstruována. Rozhledna nabízí dalekým rozhled na Sedło/ Lansekrone u Zhořelce, Hornolužickou vrchovinu i Lužické hory.

Odkazy a více

www.loebau.de  stránky města Lubije

Fotogalerie - Další informace - Tisk