Zhořelec

znak polskeho zhorelceznak zhorelceZhořelec/ Zhorjelc/ Görlitz/ Zgorzelec leží na Lužické Nise, která od roku 1945 tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Na německém území leží větší část města s historickým středem (nejkrásnější pohled na ně se skýtá ovšem právě z polské strany), rozlohou menší, převážně vilová čtvrť na pravém břehu Nisy, pak tvoří samostatné polské město Zgorzelec. Görlitz a Zgorzelec se chápou dohromady jako jedno evropské město. Zhořelec (v tomto textu se myslí historické město Zhořelec nebo současný německý Zhořelec/ Görlitz, pro polskou část města je dále užíván polský název Zgorzelec)  má statut Grosse Kreisstadt, je hlavním městem kraje Zhořelec a nejvýchodnějším městem Německa. Spolu s Budyšínem a Wojerecy/ Hoyerswerda je Zhořelec spojen do centrálního městského svazku (Oberzentraler Städteverbund), který plní funkce hlavního centra regionu Horní Lužice, protože žádné z těch měst nároky na hlavní centrum samo o sobě nesplňuje. Zhořelec (Görlitz a Zgorzelec) je dále součástí Euroregionu Nisa. Zhořelcem prochází 15. poledník východní délky.

Ve Zhořelci sídlí od roku 1994 římskokatolický biskup (pod jeho pravomoc spadá část vratislavského biskupství, která zůstala po roce 1945 na německém území) a evangelický biskup pro okrsek slezské Horní Lužice. Působí tu také staroluteráni, jejichž ustavení bylo odezvou na unifikační církevní politiku pruského státu v 19. století. Od roku 2005 je ve Zhořelci opět v židovská obec.

Již v 16. století byl Zhořelec pokládán za největší a hospodářsky nejvýznamnější město Lužice a patřil k největším městům České koruny (roku 1568 se uvádí necelých 9 000 obyvatel). Roku 1988 ve Zhořelci žilo 77 609 obyvatel. Ještě v období NDR začali ovšem ze Zhořelce jako z ostatních částí východního Německa odcházet lidé. Odliv zesílil po politických změnách na počátku 90. let minulého století, takže počet obyvatel města klesl asi o čtvrtinu (na 56.724 obyvatel 31. prosince 2007). Ovšem pokud by se dnešní Zhořelec považoval ze jedno město, včetně polské části s 32 288 obyvateli (2008), blížil by se Chotěbuzi, nejlidnatějším městu současné Lužice.

Znak města Zhořelce je půlený, v pravém stříbrném poli se nachází dvojhlavá černá říšská orlice (od roku 1433, kdy ji městu udělil v italské Perugii Zikmund Lucemburský jako ocenění zásluh Zhořeleckých v husitských válkách), v levém červeném stříbrný dvouoocasý český lev, kteří společně přidržují královskou korunu. Znak tedy jasně vyjadřuje někdejší příslušnost města k České koruně. Znak polského Zgorzelce vychází z původního Zhořeleckého znaku.

 

pohled z rychbasske veze

Pohled na město z Rychbašské věžě



Dějiny města

Prastaré osídlení na vrchu Sedło/ Landeskrone je doloženo už ze starší doby železné (kultura se šňůrovou keramikou). Na katastru pozdějšího města byly dále odhaleny žárové hroby lužické kultury a měděné a bronzové mince z pozdní doby římské. Do 5. století na území sídlili Germáni, pak se v oblasti na horním toku Lužické Nisy usadili slovanští Besunzani, kteří se patrně nazývali podle opevněného sídla (opět na vrchu Sedła), které je k roku 1015 uváděno jako Businc (dnešní zhořelecké předměstí Běžnica/ Biesnitz). Keramika ze slovanského období byla nalezena na dnešním Mikulášském předměstí/ Nikolaivorstadt a na východě Starého města. Na konci 10. století si Zhořelec podrobil spolu s ostatní Lužicí míšeňský markrabě Gero.

První písemná zmínka o Zhořelci pochází z roku 1071, kdy Jindřich IV. věnoval půdu ve vsi Gorelic - nepochybně slovanské, ležící západně od Nisy - míšeňskému biskupovi.

Někdy ve 20. letech 12. století byl podle vyprávění Kanovníka vyšehradského vystavěn hrad Yzgolerik, to jest hrad na vyhořelém místě, na spáleništi, jako jeden z hradů knížete Soběslava I. v hraniční oblasti mezi Čechami a Lužicí (hranice byly přesně stanoveny v 1. polovině 13. století). Hrad se nacházel patrně na místě dnešního kostela sv. Petra, na vyvýšenině nad řekou Nisou, kde později stával také příbytek fojta. Kromě pozdějšího Mikulášského předměstí se rozvíjelo osídlení i v těsném sousedství Via regia, nedaleko jejího přechodu přes Nisu (pozdější Untermarkt/ Dolní tržiště, křižovatka cest). Městem procházela ještě cesta směřující podél Nisy dále na sever přes Dolní Lužici až do Frankfurtu nad Odrou a Pobaltí. Král Přemysl Otakar I. kolem roku 1220 povolal kolonisty z Durynska a Míšeňska, kteří v sousedství slovanské osady a chrámu sv. Petra založili opevněné město. Ve 13. století se ve městě a okolí usídlila mohutná vlna německých kolonistů a v následujících stoletích postupně pohltila slovanské osídlení v okolí města.

Město záhy získalo hradby, do nichž byl začleněn také františkánský klášter (1234). Z roku 1282 máme první doklad o volbě zhořeleckého purkmistra (rector civium). Roku 1303 dostává Zhořelec městská práva (podle práva magdeburského), 1329 obdrželi zhořelečtí výrobci a obchodníci privilegium celní svobody pro celé území českých zemí. Roku 1346 Zhořelečtí spoluzakládali Šestiměstí. Byť byl formální hlavou městského spolku Budyšín, Zhořelec se stal jeho nejmocnějším členem.

Zhořelec prožíval ve 14. století období rozkvětu díky obchodu (zejména s borytem barvířským, rostlinou využívanou při barvení látek, právo skladu této suroviny získali Zhořelečtí roku 1339). Bohatství městu vydobývali dále především soukeníci. Ve městě bylo ve 14. století v provozu více než 100 pivovarů. Zhořelec získal i mincovní regál (1330, ražba drobných feniků) a stal se jedním z nejdůležitějších obchodních měst mezi Erfurtem a Vratislaví, které se i politickým významem blížilo svobodným říšským městům.

Ve 2. polovině 14. století ve městě probíhaly časté spory mezi městskou radou a řemeslníky, kteří sice vytvářeli blahobyt města, ale byli ve svých právech značně omezeni a byli vyloučeni i z rozhodování v městské radě (tvrdě potlačená povstání řemeslníků v letech 1369, 1390, 1405). V letech 1377-1396 se stal Zhořelec centrem vévodství Zhořeleckého, domény Jana, nejmladšího syna Karla IV. Roku 1389 došlo ve Zhořelci k židovskému pogromu.

Město mělo vlastní soudní okrsek, tzv. vikpildu (Weichbild), do níž patřilo asi 200 vesnic většinou rytířských majitelů v oblasti mezi řekami Sprévou a Hvizdou, hraničními horami a Mužakowem. Jeho teritorium na počátku 16. století nemělo mezi městskými državami středovýchodní Evropy obdoby. Ve Zhořelci sídlil také důležitý soud zvaný Femgericht.

Za husitských válek Zhořelec sám vedl záští a vojenská tažení proti šlechticům Čech (dlouholeté záští s pány z Vartemberka), Lužic, Slezska i Braniborska a podporoval vojenské podniky českého krále proti husitům. Husité Zhořelec nikdy nedobyli, vypálili ale několikrát jeho předměstí (1429). Město se zapletlo i do sporů o Českou korunu mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Ve 2. polovina 15. století Zhořelec vedl vleklý spor s knížetem Janem Zaháňským ohledně šenkování vína a piva a svářil se o právo várečné a další výsady i s hornolužickou šlechtou a kláštery (tzv. pivní válka).

Od 2. poloviny 15. století znovu rozkvétá soukenictví, v první polovině 16. století se ve Zhořelci uvádí na 265 soukenických mistrů. Působila tu i řada mistrů plátenických. Bohatství a zbožnost Zhořeleckých se projevily ve vzniku církevních bratrstev a štědrých donacích v době těsně před reformací. Ve zhořeleckých kostelích se nacházelo na počátku 16. století na 70 oltářů (mezi nimi i oltář zasvěcený českému patronovi sv. Václavu).

Zhořelec, stejně jako Budyšín, často navštěvovali čeští králové: roku 1454 Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, roku 1538 Ferdinand I. Habsburský. Dějiny města již v té době zapisovali městští písaři a další činovníci (Jan z Frauenburgu, Jan Haß, † 1544). Rozkvět konce 15. a 16. století se odrazil v četných stavbách, jež podnítil mimo jiné velký požár roku 1525.

Napětí mezi řemeslníky a patriciji přiostřilo rozšíření myšlenek protestantské reformace (povstání roku 1527, devět popravených). Právě ve Zhořelci došlo k důležité schůzce farářů z okrsků Zhořelec, Zawidow/ Zawidów a Rychbach/ Reichenbach v dubnu 1525, kteří vypověděli poslušnost a platby míšeňskému biskupovi. Kolem poloviny 16. století již byli Zhořelečtí drtivou většinou luteráni. Ve stejné době spolu s ostatními městy Horní Lužice Zhořelec utrpěl Pönfallem.

V poslední třetině 16. století se ve Zhořelci rozvíjelo významné gymnasium Augustum, kde studovala řada studentů z Lužice i okolních regionů, mj. i řada českých šlechticů. Jeho rektory byli např. literárně činní Martin Mylius († 1611) či Kaspar Dornavius († 1631). Ve stejné době ve Zhořelci vznikla tiskárna a radní knihovna, která později vplynula do knihovny Hornolužické společnosti věd.

Za stavovského povstání Zhořelec poměrně dlouho zachovával věrnost zimnímu králi. Právě tady proběhlo roku 1636 formálně předání Horní a Dolní Lužice Sasku v důsledku pražského míru. Jako ostatní města Lužice i Zhořelec utrpěl velmi třicetiletou válkou (obléhání Švédy 1641), ale i válkami o rakouské dědictví. Průchody vojsk a ubytování vojsk (kvartýrování) postihly Zhořelec i za válek napoleonských.

V roce 1779 byla ve Zhořelci založena Hornolužická společnost věd, u jejíhož zrodu stáli jak zástupci vzdělaných měšťanů, tak osvícené šlechty, kteří si kladli za cíl rozvíjet hospodářský, kulturní a vědecky život v Horní Lužici. Mezi zakládajícími členy byly výrazné především dvě osobnosti: Adolf Traugott z Gersdorfu (1744-1807), šlechtic ze starobylého hornolužického rodu zabývající se přírodními vědami a lubáňský rodák, právník lužických stavů a zhořelecký radní Karl Gottlob Anton (1751-1818), historik a slavista. Od samého počátku členové společnosti věnovali značnou pozornost i sorabistickým tématům (již mezi zakládajícími členy byli dva Lužičtí Srbové: Jan Hórčanski a Jan Jurij Vogel). Význam společnosti mimo jiné spočíval v tom, že výrazně přispívala k udržení představy Horní Lužice jako svébytné historické jednotky. Společnost měla řadu členů i v Čechách mezi nimi Josefa Dobrovského, Václava Hanku a Františka Palackého. Z Lužických Srbů byl členem např. Handrij Zejler.

Rozhodnutím vídeňského kongresu roku 1815 připadl Zhořelec Prusku (stejně jako Lubáň) a stal se součástí provincie Niederschlesien. Proto se také dodnes často objevuje historicky naprosto mylné označení regionu dolnoslezská Horní Lužice. V době odtržení od jádra Lužice Zhořelec zůstal hospodářským a intelektuálním centrem pruské Horní Lužice; nadále tu působila Hornolužická společnost věd apod.

 

spalicek na dolnim namesti

"Špalíček" na Dolním náměstí


V 19. století se ve Zhořelci rychle rozvíjela průmyslová výroba. Roku 1830 byla otevřena vagónka (dnešní Eisenbahnwaggonwerk); vznikly další strojírenské, ale i potravinářské podniky (firma Honkis 1896). Roku 1848 byl zahájen provoz na dráze vedoucí z Drážďan do Vratislavi právě přes Zhořelec. Roku 1867 byla otevřena železnice Berlín - Zhořelec, o osm let později získal Zhořelec železniční připojení na Žitavu. Během 19. století Zhořelec vyrostl z necelých 15 000 obyvatel (1815) na 85 000 krátce před 1. světovou válkou.

Stejně jako ostatní Horní Lužice spoluzažívali Zhořelečtí i tlak nacistického režimu a pronásledování židovského obyvatelstva, byť zdejší synagoga jako jedna z mála v Německu při křišťálové noci unikla zničení. Roku 1944 byla v Biesnitzer Grund zřízena pobočka koncentračního tábora Groß Rosen. Na konci války se Zhořelečtí obávali, že městem projde fronta, proto řadu cenností z města ukryli na venkov. Město nakonec příliš poškozeno nebylo, nicméně mnoho předmětů a dokumentů zůstalo po roce 1945 na pravém břehu Nisy.

Ostře sledovaná hranice mezi Polskem a NDR na Odře a Nise, potvrzená zhořeleckou smlouvou (1950) odtrhla Zhořelec od velké části přirozeného zázemí a dopravních spojnic. Zhořelec tehdy zažíval obrovskou vlnu vysídlených Němců, kteří přicházeli především ze Slezska a českého pohraničí a řada z nich se ve Zhořelci usadila (vysídlena byla polská část města, obyvatelstvo německé části krátkodobě vzrostlo až na 100 tisíc obyvatel).

Nespokojenost východoněmeckého obyvatelstva se socialistickým režimem NDR se projevila během lidového povstání roku 1953, kdy došlo k nepokojům také ve Zhořelci. V 70. letech byla budována sídliště Königshufen a Rauschwalde, zatímco vnitřní město chátralo a dokonce se uvažovalo o plošném stržení řady historických budov, tomu naštěstí zabránila politická změna.

Po roce 1990 se rozběhla velkolepá obnova historického jádra Zhořelce. Zároveň však řada lidí odešla za prací a lepšími životními podmínkami do západních částí Německa. Tyto změny částečně vyvažuje příchod řady starších lidí, kteří ve Zhořelci - poměrně laciném a přitom skýtajícím příjemné i kulturní životní prostředí - tráví léta odpočinku.

Zejména v letech 1991-1998 byla uzavřena řada zdejších podniků a ve městě rychle vzrostla nezaměstnanost. Udržely se zdejší tiskárny, pivovar i část strojírenského průmyslu. Úspěšně se rozvíjí turistický ruch. Roku 1992 byla založena Vyšší škola Žitava-Zhořelec/ Hochschule Zittau- Görlitz, rozvíjející styky směrem do Polska i ČR. Ve Zhořelci fungovala až do roku 2008 také vysoká škola církevní hudby.

Rozvíjející se vazby s polským sousedem vyjadřuje znovuotevření mostu pro pěší přes Nisu (2004). Roku 2010 má Zhořelec získat statut hlavního kulturního města Evropy. Město již v těchto dnech oživuje řada kulturních akcí: letní divadlo na Dolním tržišti či filmové dny. Každým rokem v dubnu se koná festival krátkého filmu Čech, Německa a Polska, v září kulturní dny.

 

 

Osobnosti

Humanista Christoph Manlius (1546-1575), autor Commentariorum rerum Lusaticarum libri VII historického, geografického a etnografického obsahu, mj. s první zmínkou o srbských lidových zpěvech. Manlius působil také v Praze, kde se stal vychovatelem v domě Žerotínů, a zabýval se i českými dějinami.

Matematik, geograf, astronom a šestinásobný zhořelecký purkmistr Bartoloměj Scultetus (1540-1614). Sepisoval zhořelecké letopisy a vedl rozsáhlou korespondenci, mimo jiné i s Janem Keplerem či Tychonem de Brahe. Je autorem nejstarší dochované tištěné mapy Horní Lužice (1593), kde je tečkovaně vyznačena hranice jazykového lužickosrbského území.

Jakub Böhme (1575-1624), svérázný myslitel, ševcovský mistr původem z Alt-Seidenbergu (dnes Stary Zawidów, Polsko), jenž se proslavil svými mystickými filozoficko-teologickými spisy a je považován za vůbec prvního německy píšícího filozofa (Philosophus teutonicus, Červánky vycházející a mnohá další).

Samuel Gottfried Geyser, pedagog a evangelický teolog.

Zhořelecký archivář Richard Jecht († 1945), historik a dlouholetý předseda Hornolužické společnosti věd.

 

 

Památky

Starobylé město Zhořelec se vyznačuje především bohatými pozdněgotickými, renesančními a barokními měšťanskými domy a rozsáhlými čtvrtěmi z tzv. Gründerzeit (konec 19. století). Za 2. světové války město takřka úplně uniklo pustošení. S 3 500 většinou restaurovaných staveb pod památkovou ochranou patří Zhořelec k nejlépe dochovaným historickým městům střední Evropy a tvoří plošně největší a nejhustší památkovou rezervaci Německa. Jedná se zároveň o jeden z nejdůležitějších souborů renesanční architektury severně od Alp.


Mohutný chrám sv. Petra a Pavla má základy v trojlodní bazilice zasvěcené kolem roku 1230, která byla postavena nejspíš na místě původní hradní kaple krátce po založení města. Z této doby pochází nádherný západní portál, vybudovaný v pozdně románském slohu. Na počátku 15. století byla zahájena přestavba, která se táhla přes celé 15. století, architektem byl Konrad Pflueger. Vysvěcení pětilodního chrámu se uskutečnilo v roce 1497. Kostel je pětilodní (62 m dlouhý, 38 m široký), střední loď je vysoká 27 metrů, závěr kostela byl vystavěn na oblouku uměle prodlužujícím skálu.
Ani chrámu se nevyhnuly pohromy, v roce 1691 při požáru byla zničena část kostela a veškeré vnitřní vybavení. V letech 1889 až 1891 byly vztyčeny dvě štíhlé osmiboké věže s betonovými špicemi v novogotickém slohu. Vybavení kostela je převážně barokní, z doby po požáru 1691: tři protestantské zpovědnice, oltář drážďanského sochaře Heermanna, kazatelna a varhany (Eugenio Casparini). Raně gotická křtitelnice je dnes uložena ve Varšavě.
Slavné varhany nazývané sluneční byly postavené v letech 1701-1703 a staly se středem zhořeleckého hudebního života.
V původní podobě se zachovala krypta sv. Jiří, která je pokládána za nejkrásnější pozdněgotický prostor Horní Lužice.

 

chram sv. petra a pavla

 

Naproti kostelu stojí Waidhaus (Renthaus), nazvaný podle borytu, který se tu skladoval, nejstarší světská stavba ve městě, na níž se dochovaly prastaré kamenické značky.
V Petrské ulici/ Peterstraße, která vede k farnímu kostelu sv. Petra a Pavla stojí dům č. p. 8, dílo Wendela Roskopfa z roku 1528, dnes slouží jako luxusní hotel.


Jádro pozdně gotického kostela Nejsvětější Trojice tvoří kostel františkánského kláštera, vysvěcený roku 1245. Ve 14. století bylo přistavěno gotické presbyterium (kněžiště) a kaple sv. Barbory. V 15. století byla přestavěna a prodloužena loď. Po reformaci v roce 1563 předali františkáni klášter městu pod podmínkou, že zde bude zřízeno gymnázium. Již roku 1565 se zde začalo vyučovat (gymnasium Augustum). V letech 1854-56 byla škola rozšířena o novou budovu přistavěnou k jižní straně kostela. Kostel nebyl delší čas užíván, obnoven byl v roce 1715 a zasvěcen Nejsvětější Trojici.

Štíhlá věž je nazývaná Mnich. Věžní hodiny jdou tradičně sedm minut pozadu, ale zvony odbíjejí přesně: měla to být výstraha pro opozdilé žáky někdejšího gymnázia (v někdejších budovách kláštera).

V kostele stojí za pozornost chórové lavice (1484), Kladení do hrobu (plastika Hanse Olomouckého, 1492) a kaple sv. Barbory, kde se nachází bohatě zlacený oltář Panny Marie (1511).

Postava válečníka na fontáně stojící poblíž nese erb Saských kurfiřtů a připomíná rok 1635 kdy byla Lužice odtržena od Českých zemí a připojena k Sasku.


Horní tržiště/ Obermarkt bylo založeném již ve 13. století. Vroubí jej převážně barokní měšťanské domy (zvláště na severní frontě).

 

horni namesti

 

Horní a Dolní tržiště spojuje Brüderstraße (název upomíná na bratry františkánského kláštera). Po její pravé straně vystupuje z fronty domů Schönhof/ Krásný dvůr (č. p. 8), nejstarší datovaný renesační měšťanský dům v Německu (1526) s bohatě členěnou fasádou, kde se nachází od roku 2005 Slezské muzeum. V Schönhofu byly často ubytovávány královské návštěvy Zhořelce.

Dolní tržiště/ Untermarkt založené vroubí pozdně gotická loubí, původně sloužící k vystavování zboží; domy jsou pozdně gotické, renesanční i barokní. Neptunova kašna na Dolním tržišti pochází z roku 1756. Uprostřed náměstí se dochovala Zeile (obdoba Špalíčku). V domě s fasádou členěnou sloupky se nacházela stará váha, vedle stojí barokní Stará burza (1714). Stěnu radní lékárny (1550) zdobí dvoje sluneční hodiny navržené Scultetem.

 

dolni namesti

 


Mnoha stavebními etapami prošla radnice. Nejstarší část pochází ze 14. a 15. století. Důležitá byla renesanční přestavba pod vedením Wendela Roskopfa. Ze schodiště postaveného roku 1537 se oznamovaly důležité události ze života města. Na balustrádě stojí socha Spravedlnosti, která se liší od jiných podobných soch tím, že postava nemá zavázané oči. V letech 1902-1903 bylo dostavěno křídlo Nové radnice, novorenesanční průčelí zdobí erby Lužického šestiměstí.

Na stěně radniční věže se nachází velkolepý znak uherského krále Matyáše Korvína (1488). Na východní straně věže jsou umístěny dva ciferníky: horní ukazuje dny v měsíci, hodiny a měsíční fáze, spodní ukazuje čas. Z výklenku nad hodinami shlíží na město zlatý lev.

 

radnicni vez

 

socha spravedlnosti

 

nova radnice

 

znak budysina na radnici

 


Počátky Rychbašské věže sahají nejspíš už do 13. století, kdy bylo založeno Horní náměstí. První zmínka pochází z roku 1376. Vrchní válcová část je z pozdější doby, z konce 15. století, barokní špička z konce 18. století. Vysoká je 50 m. Věž je ozdobena 12 erby. V horní řada jsou erby zemí, k nimž Zhořelec patřil, ve spodní řadě jsou erby Lužického šestiměstí.
Poslední věžný opustil věž roku 1904 (jeho pokoje je možno navštívit). Věž je přístupná a poskytuje nádherný pohled na město a okolí.

 

rychbasska vez

 

znaky na rychbasske vezi

 


Na Demianiplatz (pojmenované podle purkmisra G. L. Demianiho, jenž velmi dbal o hospodářský rozkvět města) se nachází Kaisertrutz (název pochází proto, že tu roku 1641 švédská posádka odolala císařským), okrouhlá bašta, zřízená roku 1490 jako část západní městské brány. V současné době probíhají opravy, po ukončení tu má být umístěna obrazová galerie a probíhat výstavy k dějinám města.

 

kaisetrutz

 


Dnešní podoba Mariánského kostela na Mariánském náměstí pochází ze druhé poloviny 15. století, kostel byl umístěn na místě starší stavby. Původně byl postaven za městskými hradbami a byl obklopen hřbitovem chráněným hradbami se dvěma věžemi. V letech 1869-70 byl novogoticky přestavěn.


Válcová Tlustá věž/ Dicker Turm z roku 1305 stojí na Mariánském náměstí a je jednou z nejstarších staveb města. Byla vybudovaná pro účely obrany jižní brány. Své jméno nese podle neobyčejně mohutné konstrukce, která vydržela veškeré útoky. Zdi v přízemí jsou silné až 5 m. Věž je vysoká 45 m. Jižní strana nese pískovcový reliéf městského znaku, po jehož stranách stojí Panna Marie a sv. Barbora z roku 1477. Tento erb městu udělil císař Zikmund jako ocenění za věrnost při husitských válkách.

 

tlusta vez

 


Kostel sv. Mikuláše je doložen již roku 1100, je tedy nejstarším kostelem města. Stávající pozdně gotickou podobu získal v letech 1452-1520. Od roku 1925 je zároveň pamětním místem na zhořelecké padlé 1. světové války.

 

kostel sv. mikulase

 

Kolem kostela se rozkládá hřbitov s cennými barokními hrobky a náhrobky. Je zde i hrob Jakuba Böhmeho (1575-1624).

 

hrbitov u kostela sv. Mikulase

 


Za mikulášských hřbitovem se napodobenina hory Olivetské a rokle s Cedronským potokem a Božího hrobu v Jeruzalémě. Vznikl společně s kaplí sv. Anny a kaplí Golgoty v letech 1481-1504. Prostor symbolizuje místa Kristových pašijí; dochovala se mj. Pieta Hanse Olomouckého (kolem 1500).
Starosta Zhořelce Georg Emmerich se v roce 1464 vykonal kajícnou pouť do Svaté země (svedl totiž jednu měšťanskou dceru). Po svém návratu se rozhodl ve Zhořelci vytvořit napodobeninu Boží hrobky v Jeruzalémě. Vzhledem ke svému ohromnému bohatství tyto stavby sám uhradil.

 

bozi hrob

 

kaple u boziho hrobu

 


Blízká Mikulášská věž pochází z roku 1348. V okolí věže v 11. století vzniklo první osídlení města.

 

mikulasska vez

 


Na rohu Neißestraße (č. 30) stojí přepychový kupecký dům, od roku 1804 sídlo Hornolužické společnosti věd, kde je uložena i část zhořeleckých městských sbírek (Städtischen Sammlungen für Geschichte und Kultur), sbírka lidového umění a grafický kabinet. V muzeu lze mj. spatřit jeden z nejstarších portrétů střední Evropy (císař Zikmund, z roku 1473). K sídlu muzea přiléhá biblický dům (1570), jehož fasádu zdobí působivé reliéfy se scénami ze Starého a Nového zákona vytesanými do pískovce (Hans Kramer).


Státní přírodovědecké muzeum ve Zhořelci, které navazuje na sbírky Hornolužické společnosti věd, založil roku 1811 Dr. J. G. Kretzschmar. V současnosti je věnováno fauně a flóře Horní Lužice, především se však zaměřuje na výzkum půdních živočichů. Sbírka půdní zoologie čítá pět miliónů exemplářů a je největší na světě. Knihovna muzea se 120 tisíci svazky se řadí mezi největší vědecké knihovny, zajišťuje odbornou literaturu pro výzkumné a vědecké práce a je také přístupná veřejnosti.
Exponáty jsou označeny popisky v němčině a polštině. České popisky u exponátů prozatím chybějí. Do českého jazyka byla přeložena brožurka Pod našima nohama - půda jako životní prostředí, autory jsou Karin Hohberg a Willi Xylander, vyšla v roce 2004, v muzeu je k zakoupení. Do polštiny byla přeložena brožurku Wilki, která jako průvodce po výstavě byla vydána v roce 2007. Brožura se věnuje dvěma vlčím smečkám obývajícím oblast Mužakowské hole a rekultivovaných dolů podél Sprévy.


Moderní architekturu ve Zhořelci důstojně zastupuje Straßburgova pasáž, secesní nádraží a řada secesních domů či obchodní dům postavený podle plánů Carla Schumanna (1912-1913), se zajímavou skleněnou kupolí, který si uchoval jako jeden z mála obchodních domů Německa svou podobu z doby před 1. světovou válkou. Městské divadlo bylo postaveno roku 1850, dnes spolupracuje s divadly v Budyšíně, Žitavě a Jeleni Góře a skýtá divákům balet, hudební představení i činohru.


Jižně od starého města u Nisy se rozkládá městský park (založen 1833), kde je vyznačen kamenem ve tvaru globusu 15. poledník. Řeku Nisu překračuje 475 m dlouhý a 35 m vysoký železniční viadukt (postaven 1844-1847, roku 1945 vyhozen do povětří a v 50. letech znovu postaven).


V polském Zgorzelci se nachází hornolužická pamětní hala (dnes kulturní dům) z konce 19. století a řada nádherných vil.

 


Odkazy a více

www.goerlitz.de stránky města

 

 

 

Fotogalerie - Další informace - Tisk

 

Mapa Lužice
Kliknutím na tlačítko Detail zobrazíte velkou mapu. Ve velké mapě ikonka "i" vpravo nahoře umožní zobrazit všechny zajímavosti Lužice. Každá zajímavost má aktivní kolečko - klinutím zobrazíte podrobnosti zajímavosti. Některé výřezy velké mapy mají turistické rozlišení, stačí kliknout jeho aktivní rámeček.